Ve stínu pompézních oslav 90. výročí vzniku samostatného Československa v podvědomí obyvatel poněkud zapadla skutečnost (známá zřejmě jen několika šíleným dinosauřím statistikům, ke kterým se rovněž počítám), že nedávným popisem Epidexipteryga (viz minulý příspěvek) se alespoň v pomyslné rovině změnila paleontologická historie. Poprvé totiž přesáhl průměrný počet popsaných rodů dinosaurů v každém roce od jejich prvního popisu hodnotu 5. Spočítejte si ostatně výsledek sami - během 131 let, kdy byl popsán alespoň jeden rod neptačího dinosaura, stoupl jejich celkový počet již na rovných 655 (údaj ke 27. 10. 2008). Výsledek dává přesně 5,000 rodu na jeden rok popisu. Samozřejmě je tento vzestupný trend dán především ohromným nárůstem popisů v posledních letech, neboť jen od roku 2001 činí tento průměr 24,71 rodu na rok! Naopak po většinu 19. století se k oněm 5 rodům paleontologové prakticky ani nepříbližili. Pokud bychom si chtěli tento stav graficky znázornit, stoupala by příslušná část linie grafu v posledních zhruba 20 letech strmě vzhůru. Je třeba požadovat ještě jiný důkaz o tom, že žijeme ve zlatém věku (nejen) dinosauří paleontologie?

Od časů nepřesných Hawkinsových dinosauřích modelů z 50. let 19. století urazila paleontologie pěkný kus cesty (převzato z wikipedie)

Nejúspěšnější roky podle počtu popisů nových rodů   

1.) 2007 – 34

 

2.) 2006 – 33 (34)

3.) 2003 – 30

4.) 1998 – 26

5.) 2001 – 25

6.) 1999 – 24

7.) 2005 – 23

8.) 2000 – 19

9.) 1996 – 18

    2004 – 18

11.) 1991 – 16

12.) 1994 – 15

          2008 – 15

14.) 1979 – 13  

15.) 1995 – 12

     2002 – 12  

17.) 1993 – 11  

18.) 1877 – 9

     1914 – 9

     1973 – 9

     1983 – 9

     1990 – 9

23.) 1977 – 8

     1980 – 8

     1984 – 8

     1985 – 8

27.) 1924 – 7

     1933 – 7

     1981 – 7

30.) 1932 – 6

     1970 – 6

     1974 – 6

     1986 – 6

     1997 – 6

35.) 1972 – 5

     1978 – 5

     1987 – 5

     1988 – 5

     1989 – 5

     1992 – 5

...

Výše otisknutý obrázek Luise V. Reye snad dostatečně dobře evokuje fakt, že druhohorní ekosystémy přímo překypovaly druhovou biodiverzitou (zde spodnokřídový Liaoning s typickou "opeřenou" faunou). 

Na své již v předchozím příspěvku zmíněné, nyní volně stažitelné články ze Světa si závěrem dovolím odkázat: http://www.zshorakhk.cz/index.php?page=tvorba&sekce=ucitele . Hezký sváteční den všem dinosaurovým čtenářům!

Již před několika týdny rozvířil relativně klidnou hladinu dinosauří paleontologie vpravdě úžasný objev, který bude zřejmě v hledáčku médií i paleontologických nadšenců ještě hodně dlouhou dobu. Po jistých publikačních peripetiích byl totiž zveřejněn popis prvního neptačího opeřeného dinosaura, staršího než populární Archaeopteryx! Již touto na první pohled fádní charakteristikou si Epidexipteryx hui zajistil předem titulní strany vědeckých magazínů. Již teď je možné prohlásit, že se objevil nový vážný kandidát na neoficiální titul nejvýznamějšího paleontologického objevu této sezóny.

Tento objev pochází – jak také jinak – opět z čínského Liaoningu (vrstvy Daohugou) a je zhruba 20. známým rodem prokazatelně opeřeného (neptačího) dinosaura (více seznam pod textem). Malý zástupce dravých dinosaurů z kontroverzní čeledi Scansoriopterygidae byl pouze kolem 20 cm dlouhý a zaživa vážil asi 160 gramů. Přesná datace sedimentů, ze kterých objev pochází, není dosud možná. Jde s největší pravděpodobností o svrchní juru, rozpětí však činí celých 16 milionů let (168 – 152 mya). Přesto lze konstatovat, že tento drobný maniraptor žil dříve než proslulý bavorský prapták Archaeopteryx. Na podobný objev se čekalo prakticky posledních 12 let, tedy od objevu prvního opeřeného dinosaura (viz příspěvek z 10. 10.). Dosud byli všichni objevení prokazatelní "opeřenci" mladší než zázrak ze Solnhofenu (asi 155 – 150 mya). 

Nový opeřený dinosaurus je uložen ve sbírkách pekingského institutu vertebrátní paleontologie a paleoantropologie pod katalogovým číslem IVPP V 15471. Nález sestává z dobře zachované, byť nekompletní kostry. Nejzajímavějším znakem jsou čtyři dlouhá lineární pera, která trčí z kaudální oblasti páteře. Tělo dinosaura je také pokryto chasrakteristickým "chmýřím", které zřejmě sloužilo pro insulaci (jako tělesný pokryv). Jelikož pera mají odvozenou strukturu, nemohla však v žádném případě sloužit k letu, vyvstává otázka o jejich původním evolučním účelu. Je totiž téměř jisté, že peří ptáků nevzniklo u jejich dinosauřích předků primárně pro let (to je pouze výsledek exaptace, tedy druhotné adaptace). Zdá se být velmi pravděpodobné, že původním účelem vzniku peří (které mohlo být u živého zvířete pestře zbarveno) je spíše účastnit se v imponujícím chování např. při pářících rituálech, k zastrašení nepřítele apod.). Tyto eventuality jsou nadále podrobně zkoumány. Díky svému stáří je Epidexipteryx nesmírně významným objevem, neboť reprezentuje jedno z nejranějších dosud známých stadií vývoje opeření. Jeho výzkum potvrzuje, že vizuální komunikace (prostřednictvím zbarveného peří) byla u drobných maniraptorních teropodů velmi důležitá.

Skeletální aparát malého dinosaura dále vykazuje působení mozaikovité evoluce. Kostra totiž vykazuje znaky mnoha odlišných vývojových linií. Zatímco relativně dlouhé přední končetiny a krátký rigidní ocas připomínají moderní ptáky, krátká vysoká lebka a výrazná dentice na přední straně čelistí upomíná spíše na oviraptorosaury. Některé tělesné partie kostry jsou poměrně primitivní (rozuměj vývojově konzervativní), naopak jiné jsou výrazně pokročilé. Nový čínský dinosaurus je tedy poměrně záhadnou, i když nesmírně zajímavou ukázkou ptačí evoluce v jejích nejranějších fázích. Jako takový bude bezpochyby předmětem intenzivního studia přinejmenším ještě v dalších letech. 

Seznam v současnosti známých dinosaurů s prokázaným opeřením (rody vyznačené (*) vykazují opeření pouze kosterními strukturami nebo chemickou analýzou):

1. Avimimus* (1987)
2. Sinosauropteryx (1996)
3. Protarchaeopteryx (1997)
4. Caudipteryx (1998)
5. Rahonavis* (1998)
6. Shuvuuia* (1999)
7. Sinornithosaurus (1999)
8. Beipiaosaurus (1999)
9. Microraptor (2000)
10. Nomingia* (2000)
11. Epidendrosaurus (2002)
12. Cryptovolans (2002)
13. Scansoriopteryx (2002)
14. Yixianosaurus (2003)
15. Dilong (2004)
16. Pedopenna (2005)
17. Jinfengopteryx (2005)
18. Sinocalliopteryx (2007)
19. Velociraptor* (2007)
20. Epidexipteryx (2008)

Zdroje:

http://en.wikipedia.org/wiki/Feathered_dinosaurs

http://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2008/10/epidexipteryx_at_last.php

http://news.nationalgeographic.com/news/2008/10/081022-dinosaur-feathers.html

http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/7684796.stm

http://www.hmnh.org/archives/2008/10/22/epidexipteryx-hui/

http://coffeeandsci.wordpress.com/2008/10/22/epidexipteryx/

P. S. Dnes (24. 10.) vychází nové číslo časopisu Svět, ve kterém jsem kromě dalších dvou článků s historickou tématikou publikoval také jeden o "největších příšerách" pravěku (tj. o nejnebezpečnějších tvorech v geologické minulosti planety). Hezké počtení případným zájemcům.

Kachnozobí dinosauři, neboli hadrosauridi, jsou skupinou nesmírně úspěšných ornitopodních ptakopánvých dinosaurů, kteří ve svrchní křídě (zhruba před 85-65 miliony let) představovali vůbec nejúspěšnější suchozemské býložravce. Potulovali se po kraji na mnoha územích Severní Ameriky, Evropy i Asie a představovali poměrně významný zdroj potravy pro velké predátory soudobých ekosystémů – tyrannosauridy. Český název těchto dinosaurů je odvozen od vzhledu jejich čelistního aparátu, který povrchně připomíná zobák kachnovitých ptáků. Zadní část ústní dutiny hadrosauridů byl však vybaven celou baterií zubů, sloužících k mechanickému zpracování rostlinné potravy ještě před jejím polknutím. Právě tento znak zřejmě favorizoval kachnozobé dinosaury před sauropodními, neboť na velkém území největší suchozemské tvory všech dob začali koncem křídy nahrazovat. Ne, že by hadrosauridi neměli ve svých řadách giganty – Zhuchengosaurus maximus, popsaný v loňském roce z Číny, například měřil 16,6 metru na délku. Ještě větší však mohl být Lambeosaurus laticaudus, který při podobné délce 15 – 16,5 metru mohl údajně dosáhnout hmotnosti až 23 tun. Tím už by se rovnal dokonce i středně velkým sauropodům a patřil bezpochyby k největším ptakopánvým dinosaurům vůbec. 

Co nám však o těchto zajímavých dinosaurech prozrazuje nová studie? Popravdě řečeno – nic nového pod sluncem, pouze ověření dlouho předpokládané možnosti. Podčeleď Lambeosaurinae, jíž dal název posledně jmenovaný rod hadrosaurida, je skupinou "kachnozobců" s podivnými, často až bizarními útvary na hlavě. Tyto hřebeny, rohy a "přilbice", čnějící z fosilizovaných lebek dinosaurů, byly nejdříve považovány za záhadu. Postupně se vystřídala řada teorií o jejich účelu, včetně samčích pářících ozdob, rozeznávacích útvarů, ochlazovacích zařízení pro mozek nebo fyziologických adaptací pro vylepšení čichu. Dlouhou dobu byl však také prosazován názor, že jde vlastně o rezonanční a zvukové zařízení, kterým mohl dinosaurus vyluzovat zvuky. Jak asi správně tušíte, nové poznatky podporují právě tuto verzi. Vlastně nejen podporují – dá se říci, že přímo dokazují. 

Vědci z amerických a kanadských univerzit nedávno podrobili některé dobře zachovalé lebky průzkumu pod lékařskými CT skeny, a podrobně zkoumali vnitřní strukturu dutin lebky i jejího "hřebenu". Obrázky dlouhých a stočených nasálních chodeb podle tvrzení těchto vědců potvrzují, že dinosauři pomocí tohoto zařízení vydávali celou škálu hlubokých bučivých zvuků. Těmi se zřejmě byli schopni dobře dorozumívat a sdělovat si navzájem některé informace (například o blízkosti nebezpečného predátora). Takový závěr má samozřejmě zajímavé implikace také pro výzkum sociálního života těchto stádních tvorů. Pravděpodobně se jednalo o jednotlivé zvuky nebo celé série zvuků o nízké frekvenci. Skenování lebek čtyř druhů těchto dinosaurů odhalilo, že jejich ušní cochlea byla dobře uzpůsobena právě k vnímaní podobně strukturovaných zvuků. Bez zajímavosti není konečně ani ten fakt, že jiné zvuky vydávali mladí jedinci a jiné dospělí, jejichž zvukový aparát byl již plně vyvinutý. U mláďat ještě nebyly dutiny dostatečně dlouhé, stočené a hřeben nedosahoval dostatečné velikosti.

Zdá se, že vydávaný zvuk byl u různých jedinců mírně odlišný, takže mohl sloužit také jako jakási identifikační známka. Příslušná mozková centra lambeosaurinů byla dostatečně rozvinutá, aby jednotlivé "hlasy" rozlišila. Závěrům tohoto výzkumu nasvědčuje také předchozí studie Univerzity v Texasu, která potvrdila, že hřebeny na lebkách hadrosauridů nemohly sloužit k čichové senzorické funkci, protože dutiny v nich umístěné neobsahovaly žádnou nervovou tkáň. Produkce tónů o nízké frekvenci tak zůstává jediným relevantním vysvětlením. Co lze konstatovat závěrem? Krajina svrchní křídy tedy rozhodně nebyla tichá, byla totiž protkána řadou táhlých tónů, vyluzovaných úžasnými stvořeními druhohorního světa.

Odkazy:

http://news.nationalgeographic.com/news/2008/10/081017-duck-billed-crest.html

http://www.sciencedaily.com/releases/2008/10/081016095141.htm

http://www.astigan.com/2008/10/17/key-to-function-of-dinosaur-crests-found-in-brain-structure/

http://www.livescience.com/animals/081016-dinosaur-crests.html

http://www.oucom.ohiou.edu/dbms-witmer/SVP_dinosaur_media.htm

Zní to téměř neuvěřitelně, ale od české premiéry jednoho z nejslavnějších kasovních trháků dějin uplynulo již dlouhých 15 let (celosvětová premiéra se konala 11. června 1993). Význam tohoto Spielbergova snímku pro dějiny dinosauří kinematografie je takový, že můžeme směle stanovit toto datum jako předěl a mluvit o době "před" a "po" fenoménu JP. Filmy o dinosaurech se točily prakticky již v éře němého filmu (například populární Ztracený svět). Stačí si ostatně vzpomenout také na nesmrtelnou Zemanovu Cestu do pravěku z roku 1955. Americká filmová studia chrlila jednu dobu snímky s těmito pravěkými tvory jako na běžícím pásu (jejich kvalita byla ovšem - mírně řečeno - poněkud problematická). Jediný film moderní éry však dokázal změnit pohled na dinosaury téměř od samého základu. Samozřejmě, že ne všechno se povedlo (vědecká přesnost byla v mnoha ohledech položena na oltář snadnější oriantaci či dojmu diváka). Přesto lze mluvit o úspěchu – dinosauři byli poprvé světu předvedeni jako rychlá, pohyblivá a teplokrevná zvířata.  

Právě 14. října roku 1993 měl v České republice premiéru americký velkofilm na motivy stejnojmenného románu Michaela Crichtona Jurský park. "Juráč", jak se megahitu (dodnes 11. nejúspěšnější snímek kinematografické historie s 915 miliony dolarů) začalo brzy přezdívat, skutečně pozměnil dějiny nejen filmového průmyslu, ale i paleontologie samotné. Lidé se konečně přestali na dinosaury dívat jako na opovrženíhodné omyly přírody (byť tento nesprávný náhled pohříchu přetrvává dodnes ve školních osnovách) a začali se také zajímat o odbornou stránku celé paleontologické problematiky. Tisíce teenagerů po celém světě se zamilovali do dinosaurů a paleontologie a nějaký ten milionek dolarů na výzkum také film nepřímo přinesl (nešlo však o žádný "masový" příspěvek). JP je prostě pojem, a nic na tom nemůže změnit ani 15 let uplynulých od jeho slavnostní premiéry. Dodnes si dobře pamatuji to úžasné očekávání a rozechvění ve své tehdy jedenáctileté naivitě - to se však naplnilo a podobný pocit už jsem v kině od té doby nezažil (nechodím sice do kina často, ale...). Bohužel lze to samé konstatovat i v případě sledování dalších dvou dílů této frančízy. Snad bude závěrečný díl tetralogie důstojným členem této "vysoké filmové společnosti".

Odkazy:

http://www.jplegacy.org/ 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jurský_park

Již v průběhu olympijských her v Pekingu (kolem 15. srpna) byla zveřejněna studie o pravém účelu "tělesného brnění", tedy tenkých, mineralizovaných plátů, vyskytujících se jako součást fosílií menšího ornitopodního dinosaura druhu Hypsilophodon foxii. Původní předpoklad spočíval v jejich mylné interpretaci coby součásti "brnění", které mělo pokrývat větší část povrchu těla tohoto dinosaura. V nové studii však britští paleontologové docházejí k závěru, že se jedná o chrupavčitou tkáň, která původně pomáhala regulovat respirační pochody zvířete, především při intenzivnějším fyzickém výkonu. Podle autorů studie je také možné, že pláty sloužily jako mechanická podpora hrudního koše při běhu. Dlouhé štíhlé nohy a pevný ocas hypsilofodonta přitom jasně naznačují, že šlo o rychlého a schopného běžce. Podle některých výpočtů dokázal vyvinout rychlost kolem 40 km/h a na delší vzdálenost udržet rychlost až kolem 22 km/h. To je rychlost srovnatelná s výkonem nejlepších současných vytrvalců (průměrná rychlost při současném světovém rekordu v běhu na 10 000 m mužů je například 22,82 km/h). 

V této souvislosti si nicméně neodpustím malé odbočení k aktuální události – bělka "Sixteen" včera obhájila vítězství na Velké Pardubické prvním historickým výkonem pod 9 minut v hlavním závodě. Trať dlouhou 6900 metrů a plnou hrůzyplných překážek zvládla za 8:59,9 minuty, což znamená průměrnou rychlost 12,78 m/s – 46,00 km/h! Celou trať tedy běžela výrazně rychleji než kolik činí lidský rychlostní rekord ve sprintu (hladce a bez překážek) – 12,19 m/s, tedy 43,90 km/h. Není proto divu, že kůň byl nejrychlejším "dopravním prostředkem" za posledních několik tisíc let (až do první poloviny 19. století).  

Odkaz: http://www.abc.net.au/science/articles/2008/08/21/2342407.htm  

Neptačí dinosauři byli tvarově i velikostně nesmírně variabilní. Nejmenší z nich dosahovali zhruba velikosti vrabce, ti největší ale vykazovali až monstrózní rozměry. Hmotnost největších sauropodů se pohybovala kolem 100 tun, takže vážili jako celé stádo dnešních afrických slonů (Loxodonta africana), největších v současnosti žijících suchozemských tvorů. Nová studie se snaží vysvětlit vzrůst těchto gigantů prostými fyziologickými zákonitostmi, které pro ně měly být charakteristické. Sauropodi především nedokázali svoji potravu žvýkat. Přitom se však díky větším snůškám vajec a zjevnému tendování k teplokrevnosti (s čímž ovšem nesouhlasí všichni paleontologové) dokázali ve velkém počtu z malého právě vylíhnutého mláděte o váze v řádu několika kilogramů dostat za pouhých 20-30 let na desítky tisíc kilogramů. Autoři studie postulují svůj závěr, že dnešní krokodýli nedorůstají obřích rozměrů vzhledem ke své studenokrevnosti. Velcí savci zase nikdy nedorostou sauropody kvůli své pomalé reprodukční strategii a nutnosti žvýkat potravu. Sauropodi nepotřebovaly velké čelisti a svaly, které by je ovládaly – jejich hlava proto mohla zůstat malá a unesl ji i charakteristický dlouhý krk. Otázkou však zůstává, jak dokázali s tak relativně drobným kraniem pozřít dostatek potravy k uživení svých ohromných těl.  

Odkaz: http://news.nationalgeographic.com/news/2008/10/081009-dinosaur-big.html

Na závěr ještě zajímavá informace pro nadšence přes Egyptologii – Tutanchamon v těchto dnech poprvé "přijíždí" do Brna! Více zde: http://www.tut-vystava.cz/

Ano, je to vskutku tak. Opeření neptačí dinosauři jsou s námi již dvanáct let. Od zpočátku nejednoznačně přijímaného zveřejnění prvního objevu tohoto typu se "feathered dragons" stali téměř evergreenem. Nikoliv však u většinové populace. Zatímco ve školách se žáci i studenti v roce 2008 stále učí, že dinosauři představovali šupinatá, neohrabaná stvoření plazího vzhledu, věda už tento trapný a trestuhodný nesmysl dávno překonala. Pohled na dinosaury se radikálně změnil během tzv. dinosauří renesance na přelomu 60. a 70. lete minulého století. Již v té době začalo být jasné, že neohrabané "omyly evoluce" nemohly ovládat suchozemské ekosystémy této planety po dobu 150 milionů let (což dinosauři dokázali). 

Jedním z hlavních posunů v našem chápání dinosaurů byl však objev dnes již slavných čínských "opeřených" neptačích dinosaurů z oblasti Liaoning. V takřka perfektně uchovávajících sedimentech (tzv. lagerstätten) z období spodní křídy (zhruba kolem 130-120 Ma) se v této oblasti dochovalo ke dnešnímu dni již 15 (možná však až 20) rodů dinosaurů s pernatým integumentem (tj. pokryvem) těla. Morfologie těchto pernatých útvarů a jejich chemické složení je samozřejmě dosud otázkou spekulací (přítomen je však strukturální protein beta-keratin). Dinosauří opeřenci patří k nejlepším dokladům dnes téměř všeobecně uznávané teorie o příbuznosti (neptačích) dinosaurů a dnešních ptáků. O tom, že ptáci vznikli z malých teropodních maniraptorů už dnes přitom téměř nikdo nepochybuje. Největším dosud objeveným dinosaurem se zachovaným tělesným pokryvem je Sinocalliopteryx gigas, dlouhý jen 237 cm, takže v případě těchto dinosaurů rozhodně nemluvíme o žádných obrech. Opeření se však předpokládá také u výrazně větších dinosaurů, např. u nedávno popsaného oviraptorosaura rodu Gigantoraptor s hmotností kolem 1,5 tuny. Význam těchto objevů pro lepší pochopení paleobiologie dinosaurů je každopádně nesporný.

Jaké že tedy slavíme výročí konkrétně? Dnes (10. 10.) si připomínáme 12. výročí zveřejnění objevu prvního dinosaura dochovaného s kolagenními strukturami nad dorzální oblastí krku, trupu i ocasu; malého kompsognatida druhu Sinosauropteryx prima. Tento drobný teropod žil v oblasti severovýchodní Číny asi před 125 Ma a zapsal se významným způsobem do historie dinosauří paleontologie. Nadneseně řečeno, započal doslova celou novou éru v jejich zkoumání. Jestliže před pouhým desetiletím ještě skeptici tyto tehdy čerstvé nálezy odmítali, dnes již nejen oni, ale i celá poučená veřejnost netrpělivě čeká na další nádherné nálezy ze spodnokřídových vrstev oblasti Lioningu (potažmo vnitřního Mongolska).

P. S. Na stejné téma budu dnes hovořit pro pořad "Techno" na stanici Český Rozhlas Hradec Králové. Rozhovor bude vysílán zítra od 9:15 hodin na této rozhlasové stanici (lze poslouchat také na internetu – viz příslušné předchozí příspěvky).

Odkazy:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Opeření_dinosauři

http://cs.wikipedia.org/wiki/Sinosauropteryx

Počátek října je období, které na nás působí poměrně "běžným" dojmem. Obvykle se příliš neliší od jiných podzimních měsíců (případně konce října). Přesto je toto období v něčem zajímavé, ba přímo statisticky unikátní. Pouhé dva dny (5. a 6. 10.) jsou totiž spojeny s výročími úmrtí slavných paleontologů (ale i narozeními experimentálních archeologů, jak bude ještě zmíněno). O jaké osoby se tedy jedná?

Především musíme zmínit výraznou postavu, pevně spjatou s českou paleontologií 19. století. Přitom pohříchu nešlo o Čecha, nýbrž o naturalizovaného Francouze. A rozhodně ne ledajakého – pokud pocházíte ze Středních Čech nebo hlavního města (já nikoliv), můžete se s jeho jménem zprostředkovaně setkávat poměrně často. Inženýr a paleontolog Joachim Barrande (11. 8. 1799 – 5. 10. 1883) zemřel přesně před jedním a čtvrt stoletím, tedy před 125 lety. Po celém světě se proslavil svým výzkumem staroprvohorních lokalit a stejnou měrou proslavil i naše území z hlediska geologie a paleontologie. Jeho jméno je samozřejmě spojováno především s charakteristickými pravěkými členovci – trilobity. Více následující odkaz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Joachim_Barrande

O 101 let a jeden den později (6. října roku 1984) umírá také americký vertebrátní paleontolog George Gaylord Simpson, dnes známý především evolučními teoriemi a hypotézami o interkontinentálních migracích savčích faun v pravěku (obor paleogeografie). Byl také jednou z nejvlivnějších osobností tohoto vědního oboru ve 20. století, jedna z vůdčích postav myšlenky "moderní evoluční syntézy". Simpson (narodil se 16. června 1902) působil značnou část svého profesního života jako kurátor paleontologického oddělení v AMNH (American Museum of the Natural History). Anglický odkaz: http://en.wikipedia.org/wiki/George_Gaylord_Simpson

6. října je však také den narození jednoho z nejvýznamějších experimentálních archeologů (lze-li takovou profesi vůbec stanovit) v historii. Roku 1914 se v tento den narodil norský etnolog a cestovatel Thor Heyerdahl, veličina ve zmíněném odvětví archeologie. Jeho světově proslulá expedice Kon-tiki (1947) i poněkud méně známá Ra (1969-70) měla prokázat možnosti plavby na voru přes otevřený oceán u předinckých civilizací. Cílem 101-denní expedice, směřující přes 6880 kilometrů otevřeného oceánu bylo dokázat domněnku, že první obyvatelé Polynéských ostrovů sem mohli připlout z Jižní Ameriky. Dnes se tato hypotéza z mnoha důvodů nepokládá za příliš pravděpodobnou, to však nic neubírá na významu a přínosu Heyerdahlových myšlenek. Heyerdahl zemřel 18. dubna roku 2002. Více informací: http://cs.wikipedia.org/wiki/Thor_Heyerdahl  

O pár dní později (11. října) oslaví své 51. narozeniny také jeden z nejuznávanějších paleontologů současnosti, Američan Paul C. Sereno (http://cs.wikipedia.org/wiki/Paul_Sereno). Jistě nyní uznáte, že začátek října je obdobím plným zajímavých výročí z hlediska představitelů věd o minulosti člověka i přírody jako takové. A to samozřejmě nelze zmínit zdaleka všechna výročí. Jelikož jsem se před pár dny stal oficiálně doktorandem PřF UK a dějiny paleontologie jsou významnou součástí mé dizertační práce, budu zřejmě tato výročí zkoumat podstatně podrobněji. Máte se každopádně na co těšit, chtělo by se říci...

Jelikož za hodinu vyrážím směr Budapešť (hlavní město Uherské říše), tak již jen telegraficky dvě zajímavé novinky:

1.) V kanadské Albertě byl popsán nový druh ceratopsida – Pachyrhinosaurus lakustai. Více odkazy:

http://ago.mobile.globeandmail.com/generated/archive/RTGAM/html/20081002/wdino26.html

http://www.physorg.com/news142157069.html

http://www.canada.com/edmontonjournal/news/story.html?id=5567d652-acf5-4677-990f-7c5dad92505b

2.) Muzeum v německém Halle údajně odhalilo dinosauří stopy staré 243 milionů let (šlo by o nejstarší známé dinosauří fosílie vůbec). Omluvte zatím jediné dostupné odkazy:

http://www2.esmas.com/noticierostelevisa/internacional/015764/exponen-al-publico-huellas-dinosaurio-243-millones-anos 
 

http://www.exonline.com.mx/diario/noticia/global/vueltaalmundo/exhiben_huellas_de_dinosaurio_de_243_millones_de_anos/370111

Hezký víkend všem!

Za posledních pár dní se toho v paleontologickém světě stalo poměrně hodně, čehož je nejlepším důkazem množství nových článků a studií v renomovaných i poněkud obskurnějších periodikách. Zdá se, že letní "okurková" sezóna je konečně pryč a my se tak můžeme opět ponořit do krásného světa pravěké fantazie a nechat se ohromovat novými objevy, poodkrývajícími závoj tajemna nad dobami dávno minulými. Pojďme je tedy vzít hezky popořádku a odkazově:

1.) Paleontologové se dnes ohlížejí zpět a snaží se zjistit, kolik z 1047 popsaných druhů neptačích dinosaurů (k 17. 9. 2008) je vlastně validních: http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/7620621.stm

2.) Nedávno popsaný alvarezsaur Albertonykus borealis je nejmenším dosud známým neptačím dinosaurem, objeveným v Severní Americe. Předpokládá se, že hlavní součástí jeho jídelníčku byli termiti: http://news.nationalgeographic.com/news/2008/09/080925-smallest-dinosaur.html

3.) Úžasným objevem, konečně snad konkurujícím i samotnému "Archiemu" by mohl být nový čínský teropod Epidexipteryx hui, žijící ve střední až pozdní době jurské. Nález napovídá, že peří původně nemuselo představovat adaptaci k volantní lokomoci, nýbrž způsob přilákání samičky či zastrašení soka (potažmo sloužit jako rozpoznávací "kroj"): http://news.nationalgeographic.com/news/2008/09/080929-bizarre-dinosaur.html 

4.) Nově objevený argentinský teropod Aerosteon riocoloradensis žil ve svrchní křídě a v jeho kostech se zřejmě nacházely dutiny vyplněné plicními vaky (tak jako u dnešních ptáků). Další nepřímé potvrzení dlouho známého faktu blízkého příbuzenství dinosaurů a ptáků je tedy na světě: http://news.nationalgeographic.com/news/2008/09/080929-new-dinosaur-missions.html

5.) V Kanadě byly objeveny možná nejstarší dosud známé planetární horniny – jejich stáří činí možná až 4,28 miliardy let (jejich vznik by tedy odpovídal době necelých 300 milionů let po zformování Země): http://news.nationalgeographic.com/news/2008/09/080925-oldest-rocks.html

6.) Před 50 miliony let kroužily nad Velkou Británií "husy" s pětimetrovým rozpětím křídel: http://www.sciencedaily.com/releases/2008/09/080926143908.htm

7.) Panderichthys, jeden z "přechodných evolučních článků" mezi rybou a obojživelníkem, měl již údajně rozlišené základy prstů: http://news.nationalgeographic.com/news/2008/09/080924-fish-fingers.html

8.) Neandrtálci již také využívali "dary moře": http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/7630042.stm

Výše odkázané články jsou samozřejmě pouze stručným aktuálním výřezem nejzajímavějších událostí světové geologie/paleontologie posledních dnů. Neztrácejte však onu nenahraditelnou schopnost žasnout – tyto vědní obory mají ještě hodně co nabídnout i v příštích týdnech a měsících.