Začnu poněkud netradičně připomenutím jednoho zajímavého výročí. Přesně před 155 lety (31. 12. 1853) se konala první a zatím zřejmě i poslední večeře v dinosauřích útrobách. V lokalitě Sydenham Hill tehdy právě dokončoval své dinosauří modely umělecký sochař Benjamin Waterhouse Hawkins, vedený rukou samotného Richarda Owena, který o 12 let dříve dinosaury jako skupinu pojmenoval. Modely byly určeny pro Velkou světovou výstavu a staly se vůbec prvními plastikami dinosaurů, zhotovenými v životní velikosti. Stůl byl kuriózním způsobem umístěn v jednom z nedokončených modelů Iguanodona, do něhož se údajně vešlo téměř dvacet hodovníků. Událost vešla v obecnou známost díky zájmu britských médií a dinosauři tak pomalu vstoupili do povědomí vyšší evropské společnosti. Krásné, ale zoufale zastaralé modely jsou dodnes k vidění v londýnském Crystal Palace Park.

Novoroční přání už se nicméně nedá odkládat. Lze bez nadsázky konstatovat, že máme za sebou další úspěšný a na nové objevy bohatý paleontologický rok. Letos nebylo objeveno tolik nových rodů dinosaurů jako v minulých letech, přesto rozhodně nešlo o "jalovou" sezónu ani z hlediska dinosauří paleontologie, ani paleontologie v celé její tématické šíři obecně. K nejzajímavějším objevům roku 2008 se zřejmě vrátím ještě počátkem ledna. Závěrem tedy zbývá popřát úspěšný a šťastný rok 2009 všem čtenářům. Váš i v roce příštím stále blogující Dinosaurus.

Již několikrát jsem se v příspěvcích na tomto blogu dotkl fascinujícího vědního oboru ve stadiu zrodu, takzvané protopaleontologie (případně proto-paleontologie). Velmi zjednodušeně lze tuto v obecném povědomí dosud nezakořeněnou nauku charakterizovat jako výzkum předvědeckého zkoumání, sbírání a popisování zkamenělin. Jelikož sofistikovaná paleontologie spolu s celým komplexem geologických věd vzniká zhruba na přelomu 18. a 19. století, zahrnuje protopaleontologie časový úsek mezi ca. 80 000 lety BP (kdy archaický Homo sapiens i Homo neanderthalensis již prokazatelně vytvářeli ozdoby z fosilních schránek mořských živočichů) a rokem 1750, případně 1800. Máte-li dojem, že v období pravěku, starověku a středověku nepředstavovaly fosílie (byť ještě správně "nepochopené") významný artikl magického, obchodního nebo symbolického rázu, budete zřejmě překvapeni. V budoucích příspěvcích totiž hodlám poodhalit nejednu záhadu, vyvěrající z pootevřeného tavícího kotle historických záznamů, využívaných hojně protopaleontology celého světa (samozřejmě řečeno s nadsázkou, "protopaleontolog" je bohužel stále absurdní pojem).

Začněme přímo u nejznámějšího příkladu ovlivnění starověké i středověké kultury Středního Východu a zprostředkovaně také Evropské křesťanské společnosti dinosauřími fosíliemi. Původcem tohoto průmětu dvou 800 tisíc století vzdálených světů se staly lebky i poskraniální části kosterního aparátu drobného  rohatého dinosaura druhu Protoceratops andrewsi. Tento 1,5 – 2 metry dlouhý ptakopánvý dinosaurus obýval území dnešního Mongolska v období svrchní křídy, zhruba před 80 až 75 miliony let. Přestože byl popsán americkými paleontology až v roce 1923, jeho fosilní pozůstatky znali někteří učenci a obchodníci již před tisíciletími. Jedním z dochovaných záznamů, majících základ v pozorování velmi četných fosílií Protoceratopsů, může být Zpráva o buddhistických zemích od Fa Hsiena z roku 414 n. l. V té se na jednom místě dočteme, že "V této poušti dlí mnoho zlých duchů a spalujících větrů; ti, kteří se s nimi setkají, zmizí do posledního. Nejsou tu ani ptáci na obloze, ani zvěř na zemi. Rozhlížeje se na všechny strany tak daleko, jak jen může oko dohlédnout v pátrání po stezce, nelze dohlédnout žádného ukazatele vyjma tlejících kostí mrtvých, které lemují cestu."

Americká etnografka a historička vědy Adrienne Mayorová ze Stanfordské univerzity vyslovila již před delší dobou myšlenku, že právě fosílie Protoceratopsů mohly stát za zrodem mýtu o bájném tvorovi Gryfovi (anglicky Griffin nebo také Gryphon), který se ve středověku dostal dokonce i na mnohé šlechtické erby. Podle Mayorové se s fosíliemi rohatých dinosaurů setkávali již staří Skytové, nebezpeční nomádští bojovníci, kteří dolovali zlato v pohoří Ťan-šan a Altaj ve Střední Asii. Gryfové byli původně popisováni jako podivná čtyřnohá stvoření velikosti lva, s velkými drápy a zahnutými ostrými zobáky (případně orlí hlavou). Právě zahnuté ostré zobáky jsou znakem, který zřejmě mohl být odvozen z pozorování lebek rohatých dinosaurů (skupina Ceratopsia se vyznačovala přítomností "zobákovitého" rostra). Legenda, kterou kolem roku 675 př. n. l. zmiňují i staří Řekové (kteří se v té době dostali prvně do kontaktu se Skyty), přisuzovala Gryfům roli ochránců zlatých pokladů a nalezišť v pustině Střední Asie a okolí významné obchodní trasy starověku - Hedvábné stezky. Jelikož Hedvábná stezka procházela jak Střední Asií, tak i Mongolskem a Čínou (odkud jsou pozůstatky menších rohatých dinosaurů dobře známy), není tato na první pohled snad příliš troufalá myšlenka zcela nesmyslná.

V pozdějším období středověku představoval Gryf symbol božské síly a ochránce těchto atributů. Někdy bývá ztotožňován také s mýtickým ptákem Nohem, to je však poněkud neopodstatněná záměna. V heraldice byl tento bájný tvor využíván ve znaku knížat pomořanských, rytířů Stránských ze Stránky a Greiffenfelsu nebo dokonce města Sevastopolu. Nachází se zřejmě také ve znaku Islandu. Gryfové se objevili mnohokrát i v populární kultuře (Harry Potter, Letopisy Narnie, počítačové hry s prvky fantasy) a patří mezi často opakované mytologické motivy především Středního Východu. Zajímavé je, že slovo "Gryf" obsahuje také jeden druh dinosaura, a to v roce 2005 popsaný velký oviraptorosaur Hagryphus giganteus ze svrchní křídy Utahu v USA. Je jistě zábavnou myšlenkou, že název jednoho dinosaura byl odvozen od postavy mýtického tvora, stvořeného zřejmě na základě pozorování fosílií dinosaura jiného. Ať už to však bylo jakkoliv, jedna věc je dnes jistá. Dinosauři vstoupili do lidské kultury a mytologie již dávno před prvním vědeckým popisem Megalosaura v roce 1824.

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Griffin

http://en.wikipedia.org/wiki/Protoceratops

Právě dnes, tedy 28. prosince, si připomínáme slavné výročí prvního veřejného filmového představení. Obvykle je tato významná událost považována také za počátek kinematografie (a filmového průmyslu vůbec). První vážné pokusy o zachycení obrazu mají svůj původ již ve 20. letech 19. století, teprve o další půlstoletí později však přicházejí talentovaní mechanici s návrhy na rozpohybování obrázků pomocí navazující série fotografií. V roce 1891 byl patentován první skutečný kinematograf a související promítací zařízení – kinematoskop. V nejstarším improvizovaném filmovém studiu "Black Maria" pak vznikají již v první polovině 90. let 19. století krátké kinematografické snímky, předváděné většinou na různých estrádách. Pokrok je však již nezadržitelný a skutečná filmová historie se právě dere na světlo světa. První promítání filmu (v užším smyslu) pro veřejnost se slavnostně uskutečnilo 28. prosince roku 1895 v kavárně Grand Café v Paříži.

První nesmělá dílka, která bychom s trochou fanatazie mohli označit za skutečné filmy, natočili talentovaní francouzští bratři Louis a Auguste Lumiérovi. Na krátkých snímcích poučného nebo humorného obsahu byly prezentovány například záběry vlaku vjíždějícího do nádraží, veslařského člunu v přístavu či dělníků vycházejících z továrny Lumiére v Lyonu. Od roku 1896 již bylo zřejmé, že film bude do budoucna ohromně výdělečným obchodním artiklem. První stálé kino, Vitascope Hall v New Orleansu v USA, bylo otevřeno v červnu roku 1896 Williamem T. Rockem. Prvním velkým a skutečné reprezentativním kinem pro 5000 diváků byl však až Aumont Palace v Paříži, otevřený roku 1910. Pravděpodobně vůbec první budovou kina, čistě pro tento účel postavenou, byl Denkikan Electric Theatre z roku 1903, postavený v japonském Tokiu. Prvním "mluvícím filmem" ovšem nebyl až často zmiňovaný The Jazz Singer z roku 1929, jelikož filmy doprovázené zvukem (nejčastěji z gramofonové desky) se promítaly již nejpozději od roku 1902. První primitivní trikové efekty, použité ve filmu, mají své počátky již v roce 1896 a provází tak filmovou tvorbu prakticky od samého jejího počátku.

Není také bez zajímavosti, že prvním na filmu zachyceným válečným konfliktem bylo povstání na Krétě, natočené roku 1897 průkopníkem kinematografie Georgesem Mélièsem. Film se tedy za svou "nehybnou" příbuznou - totiž klasickou fotografií - opozdil o necelých 70 let (první známá fotografie byla vytvořena již roku 1826). Dnes si již sotva dokážeme představit Vánoce bez sledování desítek filmů v televizi, na videu či DVD. Neměli bychom však zapomínat, že i ty nejdokonalejší snímky po stránce vizuální a trikové mají stejný společný původ, který sahá až do přítmí strohých sálů francouzských kaváren sklonku předminulého století.

24.12.2008
Vánoční přání od Utahraptorů

...pro všechny tetrapody dobré vůle

Jak jsem si stačil až po dvou týdnech od jejího vydání povšimnout, na pultech se již vyskytuje čtvrtá kniha s mým skromným překladem – je jím Neandrtálec od nakladatelství Thovt. Kniha obsahuje kromě příběhu o objevu jedné neandrtálčí kostry a takřka "detektivním" pátrání po okolnostech smrti jejího majitele také praktickou sadu umělohmotných "kostí", které si dětský čtenář složí v hotový muzejní exponát. Odkaz na základní informace o knize naleznete zde: http://www.thovtknihy.net/thovt_knihy.php?id=72&edc=6 . Jak již bylo řečeno, jedná se v pořadí o 4. překladatelský počin, celý výčet obsahuje následující krátký přehled:

1.) Listopad 2007 - Dinosauři od Dylana M. Nashe: http://knihy.abz.cz/prodej/dinosauri-20

2.) Září 2008 - Alexandr Makedonský a jeho pěchota od W. Heckela: http://www.kosmas.cz/knihy/142890/alexander-veliky-a-jeho-elitni-pechota/

3.) Listopad 2008 - Významné bitvy a tažení od M. Swanstona (jen část o starověku): http://www.kosmas.cz/knihy/143795/vyznamne-bitvy-a-tazeni/

4.) Prosinec 2008 – Neandrtálec od D. Schatze: http://www.thovtknihy.net/thovt_knihy.php?id=72&edc=6

V příštím roce má pak vyjít také již přeložená Archeologie, další knihu momentálně začínám překládat (jejím ústředním tématem je opět osobnost Alexandra Velikého). Tolik tedy k letošním překladům.

Nemůže nicméně chybět ani další dinosauří aktualita. V současné době dopisuji svou první dinosauří knihu, na její vydání si ale počkáte až do dubna 2009. Prozatím tedy alespoň telegraficky: ve formaci Seonso v Jižní Koreji bylo objeveno již 17 hnízd s více než 200 vejci ornitopodních a sauropodních dinosaurů a místní lokality jsou tedy jedněmi z nejbohatších fosilních "líhní" na světě. Vejce jsou zde ve výborném stavu zachování a obsahují dokonce stopy po někdejších "dýchacích" otvorech, kterými embrya vyměňovala kyslík a oxid uhličitý s okolím. Nálezy se rozprostírají na 3,2 kilometru dlouhé pobřežní čáře, která dříve představovala hnízdní kolonie velkých populací býložravých dinosaurů. Srovnatelně zachované nálezy dinosauřích vajec a hnízd pocházejí pouze z několika lokalit na světě (Indie, Mongolsko, Čína nebo Uruguay). Více zde: http://dsc.discovery.com/news/2008/12/18/dino-eggs-nest.html

Pravěkou i recentní předvánoční pohodu se spoustou postních zlatých sauropodů přeje čtenářům průběžně blogující Dinosaurus.

Dovolím si letos již poslední upozornění, týkající se nově vyšlých periodik s mými články. V první řadě je to časopis Živá historie, ve kterém mám články dva, oba s tématikou starověku. Jednak je to "pilotní" text celého čísla, pojednávající obecně o starověkém Egyptě (str. 8-12), dále pak článek o římských legiích doplněný prvním "dílem" mé povídky o bitvě v Teutoburském lese (str. 68-72). Více na tomto místě dodávat nebudu, nechť (ne)laskavý čtenář případně posoudí obsahovou kvalitu i design obou článků sám.

V časopise Svět mám tentokrát jeden článek, jehož tématem je však opět oblíbený pravěk – tentokrát jde o téma masových vymírání (název článku Největší vymírání v dějinách Země, str. 46-48). V článku se dočtete o nových teoriích, snažících se vysvětlit příčiny pěti největších masových vymírání v poslední půlmiliardě let existence naší planety (tzv. vymírání Velké pětky). V krátkosti se také na straně 8 dočtete, jak se to má vlastně s českými dinosaury (pokud jste snad žili posledních pět let v kómatu a dosud to ještě nevíte ). Více v tomto odkazu: http://www.extra-svet.cz/

Aby však byl informační servis z mé strany kompletní, musím se zmínit také o zítřejším Technu na Českém rozhlasu Hradec Králové. Od 9:15 hodin ráno můžete na této rozhlasové stanici opět zaslechnout rozhovor s mojí maličkostí, tentokrát na téma komerčního využívání fosílií a také povídání o novém dromeosaurovi rodu Austroraptor (viz předchozí článek). Tak tedy dobrou předvánoční pohodu přeje z celého fosilizovaného srdce blogující Dinosaurus.

Již potřetí v krátké době se oči dinosauřích entuziastů obrací směrem k argentinské Patagonii. Po titanosauridním sauropodovi rodu Pitekunsaurus a abelisauridním teropodovi rodu Skorpiovenator nyní přichází další exkluzivní objev – obří dromeosaurid druhu Austroraptor cabazai (rodové jméno znamená "jižní lupič"). Z nového teropoda (typový materiál označený MML-195) byla objevena nekompletní kostra, zahrnující část krania, krční a hrudní obratle, žebra, kost pažní a některé části dolních končetin. Pozůstatky byly objeveny v uloženinách formace Allen v provincii Rio Negro, datovaných na pozdní kampán až maastricht (zhruba -70 Ma).

Nový srpodrápý dinosaurus byl zřejmě efektivním zabijákem. Převzato z webu NatGeo (http://news.nationalgeographic.com/news/bigphotos/2414798.html)

80 centimetrů dlouhá lebka byla nízká a více prodloužená než u jiných dromeosaurů. Přesto je zřejmé, že tento svrchnokřídový zástupce podčeledi Unenlagiinae dosahoval na poměry této skupiny značných rozměrů. Jeho délka se mohla pohybovat mezi 5 a 6,5 metry, což z něho dělá největšího dromeosaurida, známého z jižní polokoule. Velikostí se vyrovnal svému severoamerickému příbuznému rodu Utahraptor, jeho nejbližším příbuzným byl však nejspíš další unenlagiin rodu Buitreraptor. Nový druh popsal slavný argentinský paleontolog Fernando Novas, který patří v poslední době ke světově nejproduktivnějším vědcům v tomto oboru.

Před 70 miliony let byla Argentina otevřenou rovinou, protkanou sítí řek. V těch se vyskytovalo množství kostnatých ryb a želv, jejichž fosílie byly objeveny ve stejných vrstvách jako Austroraptor. Srpodrápý teropod zřejmě lovil velkou kořist, mezi níž mohli patřit menší titanosauridi a snad i kachnozobí dinosauři. Díky svým – v porovnání s většinou příbuzných druhů – obřím rozměrům dokázal ulovit mnohem větší a silnější býložravé dinosaury. Zajímavostí jsou naopak Austroraptorovi velmi krátké paže, které jsou pro dromeosauridy značně netypické. Svrchnokřídový teropod však musel být skutečným zabijákem. Jak prohlásil například americký paleontolog Paul Sereno, vedle tohoto raptořího monstra s téměř metrovou lebkou by slavný Velociraptor o velikosti krocana vypadal jako pouhá dětská hračka.

Další dvě novinky již pouze v krátkosti:

Na jihu Anglie byla v jantaru, starém 140 milionů let, objevena nejstarší pavoučí síť na světě. Předchozí rekordní nález pavoučí sítě byl o 20 milionů let mladší. Více odkaz: http://news.nationalgeographic.com/news/2008/12/081216-oldest-web-photo.html

Na Sahaře objevili vědci vedení týmem britských paleontologů v čele s Dr. Davidem Martillem pozůstatky dosud neznámého pterosaura a také velkého sauropodního dinosaura. Odkaz: http://www.sciencedaily.com/releases/2008/12/081216114750.htm

Právě dnes si připomínáme další tři významná výročí paleontologické historie. Vzhledem k faktu, že jsou navíc ještě "kulatá", nelze je obejít bez stručné zmínky i na tomto blogu. Takže pojďme si je připomenout hezky chronologicky:

Přesně před 150 lety, 14. prosince 1858, byl zveřejněn popis prvního dinosaura, známého podle téměř kompletní kostry. Byl jím mohutný kachnozobý dinosaurus druhu Hadrosaurus foulkii, v pořadí druhý zástupce skupiny Dinosauria, známý z území Severní Ameriky. O 10 let později byla navíc jeho kostra jako první dinosauří kostra v historii smontována a vystavena na odiv veřejnosti. Od roku 1991 je tento 10 metrů dlouhý svrchnokřídový hadrosaurid dokonce státním dinosaurem New Jersey.

Odkaz: http://en.wikipedia.org/wiki/Hadrosaurus 

O 15 let později, tedy v roce 1873, zemřel významný americký paleontolog švýcarského původu Jean Louis Rodolphe Agassiz (narodil se 28. května 1807). Agassiz proslul především svými pracemi o fosilních rybách, věnoval se však také výzkumu dob ledových. Přes své neskrývané rasistické názory (které v jeho době ostatně nebyly neobvyklé) je dnes uznáván jako jedna z vrcholných osobností světové vědy 19. století. Od jeho smrti dnes uplynulo 135 let.

Odkaz: http://en.wikipedia.org/wiki/Louis_Agassiz

Právě před deseti lety, v roce 1998, zemřel také další významný americký paleontolog. James A. Jensen (narozen 2. srpna 1918) se celosvětově proslavil jako "muž, hledající rekordní dinosaury". Při svých výzkumech na lokalitě Dry Mesa Quarry v Coloradu, kde začal pracovat od roku 1972, popsal mimo jiné obřího diplodocidního sauropoda druhu Supersaurus vivianae. "Dinosaur Jim" je znám také jako vynálezce nového způsobu montování koster, kdy podnítil umisťování podpěr přímo do kostí. Restaurované skelety pak získaly podstatně plastičtější a živější vzhled. Přes absenci formálního akademického vzdělání dosáhl Jensen zaslouženého uznání vědecké i laické veřejnosti.

Odkaz: http://en.wikipedia.org/wiki/James_A._Jensen

Závěrem ještě zmínka o jedné zajímavé novější studii. "Dinosauří patolog", alias paleontolog Lawrence Witmer z Ohio University je spoluautorem výzkumu, který si "posvítil" na dinosauří lebky. Objektem zájmu Witmera a jeho kolegů se stalo kranium druhu Tyrannosaurus rex, abelisauridního teropoda Majungasaura a dvou ankylosaurů rodů Panoplosaurus a Euoplocephalus. Witmer a jeho kolega Ryan Ridgely podrobili lebky snímkování počítačovým tomografem a odhalili velmi zajímavou skutečnost. Lebky všech zkoumaných dinosaurů obsahovaly více dutin vyplněných vzduchem, než se dříve předpokládalo. Značná část lebky byla zkrátka pneumatizovaná, což činilo lebky odlehčené, ale zároveň pevné a kompaktní. Zdá se, že díky přítomnosti vzdušných dutin mohli dinosauři lépe dýchat, komunikovat i shánět potravu. U některých drobných druhů pak tento fyziologický rys usnadnil také cestu k vývoji létajících forem.

Nový výzkum, publikovaný v žurnálu The Anatomical Record umožňuje také podstatně přesnější určování hmotnosti hlavy u různých druhů dinosaurů. U samotného Tyrannosaura prý hlava zaživa vážila kolem 515 kilogramů, tedy zhruba jako dospělá kráva nebo sedm lidí. U ankylosaurů byly navíc objeveny podivně stočené nasální chodby. Je pravděpodobné, že mohlo jít o důmyslný termoregulační orgán, umožňující přenos tepla a ochlazení mozku i těla při hrozícím přehřátí. Witmer nyní ve výzkumech pokračuje a jeho dalším cílem je prozkoumat vztah mezi distribucí dutin v kostech a evolučním přechodem dinosaurů k létajícím formám. 

Mimochodem – děkuji posluchačům mé sobotní přednášky o vzniku a vývoji člověka za jejich pozornost a zvídavé dotazy. Úspěšný nový týden všem přeje opět blogující Dinosaurus.

Zdá se, že ještě na sklonku kalendářního roku dohání letos trochu slabší statistika nově popsaných dinosauřích rodů svoje renomé z posledních bohatých let. Není tomu dlouhý čas, kdy na seznam zhruba 659 dnes známých validních rodů neptačích dinosaurů přibyl další sauropod ze skupiny Titanosauria Pitekunsaurus macayai. Tento paleontologický "dárek" pocházející z argentinské provincie Neuquén byl objeven již v dubnu roku 2004 průzkumníkem olejářské společnosti Luisem Macayou (od kterého odvozuje své druhové jméno). Nedávno byl tedy popsán paleontology L. S. Filippim a A. C. Garridem a rozmnožil tak již poměrně úctyhodnou řadu dnes známých svrchnokřídových sauropodů.

Nyní se hlásí o slovo ještě jeden argentinský rodák, tentokrát zbrusu nový abelisauridní teropod s nádherným jménem Skorpiovenator bustingorryi. Scorpion King straší filmové diváky už nějaký ten rok, skutečný "Lovec štírů" byl však popsán až na sklonku roku 2008. Nový teropodní dinosaurus žil v období svrchní křídy (stupeň cenoman), asi před 93 miliony let. Jeho pozůstatky byly objeveny v proslulé patagonské formaci Huincul, nedaleko města El Chocón. Je tedy pravděpodobné, že tento zhruba 6-7 metrů dlouhý dravec sdílel ekosystémy s obřím konkurentem Mapusaurem z čeledi Carcharodontosauridae a také jiným abelisauridem rodu Ilokelesia. Zhruba ve stejném období žili hodně daleko odtud také jediní (na základě kosterních pozůstatků) dosud známí "čeští" dinosauři.

Ale zpět na Gondwanu. Typový exemplář popsali na základě téměř kompletní kostry paleontologové Canale, Scanferla, Agnolin a Novas. Chyběla pouze větší část kostí předních končetin, malá část kostry zadní končetiny a partie ocasní páteře. Jméno Skorpiovenator je trochu zavádějící, bylo zvoleno s ohledem na velký počet živých štírů, vyskytujících se v místě vykopávek. Druhové jméno je poctou pro majitele pozemku, na kterém byl dinosaurus objeven, tím je farmář Manuel Bustingorry. Autoři popisu ve zmíněné studii stanovili také nový klad Brachyrostra pro jihoamerické abelisauridy. Jeho zástupcem je pochopitelně také sám Skorpiovenator.

Na závěr si dovolím malé upozornění – dnes opět vychází nové číslo časopisu Příroda (leden-únor 2009). Jeho skromnou součástí je také můj krátký článek o bizarním jihoamerickém ptáku hoacinovi, dalšímu tvorovi z řady jakýchsi "živoucích fosílií" dnešního světa. Tak tedy hezký víkend všem čtenářům (dle časových dispozic) blogujícího Dinosaura.

Na počátku 20. století nastal s rozvojem moderní techniky významný skok ve vývoji většiny vědeckých disciplín. Takový skok zažil i tehdy ještě poměrně mladý vědní obor – paleontologie, zkoumající fosilní pozůstatky organismů minulých geologických věků. S rozvojem dopravy a rozšiřováním aglomerací bylo odkrýváno stále více lokalit s nálezy fosilií. Již od 20. let 19. století, kdy byli objeveni populární plazi ze skupiny Dinosauria, zachvátila mnohé vědce i amatéry jakási „sběratelská horečka". Později se soupeření ve vyhledávání zkamenělin stalo i předmětem poměřování vědeckých sil mezi jednotlivými evropskými státy. Již kolem poloviny 19. století bylo zřejmé, že mnohem větší „kamenné" bohatství pravěkého života lze nalézt v dosud neprobádaných pustinách odlehlých končin v tehdejších koloniích. Protože v jihovýchodní Asii zdejší klima i sled hornin zachování přílišného množství zkamenělin nepřeje, obraceli přední evropští vědci zraky především k černému kontinentu – Africe.

            Již počátkem 20. století pak vedla snaha Německa vyrovnat se (a případně i předstihnout) konkurenční mocnosti ve všech oblastech lidského snažení ke snahám co nejlépe prozkoumat a vytěžit maximum ze své velké africké kolonie, „Německé východní Afriky". Při celkové rozloze až 995 tisíc čtverečních kilometrů představovalo toto území téměř trojnásobek rozlohy dnešního Německa. 

V roce 1907 narazil zde pracující německý geologický inženýr Bernhard W. Sattler na obrovské, ze země vyčnívající kosti. Bylo to v místě zvaném Tendaguru, ležícím ve vzdálenosti asi čtyřdenního pochodu do vnitrozemí od přístavu Lindi. Dnes se tato oblast nachází na území Tanzanie. Místní legenda pravila, že se zde nacházejí kosti obrovského lidožrouta, který před dávnou dobou zabíjel a požíral místní obyvatele. Po určité době prý skupina odvážných mužů přichystala na lidožrouta past a podařilo se jim ho zabít. Po usmrcení netvora byly údajně slyšet lidské výkřiky z jeho zavřených pracek, a když se muži přiblížili, spatřili vybíhat mnoho polapených vesničanů.

Sattler se však o domorodé legendy nezajímal a hned podal zprávu o objevu své společnosti do Německa. Již po několika týdnech přijel do Afriky slavný německý paleontolog Eberhard Fraas, aby si osobně prohlédl místo nálezu. Z Lindi, vzdáleného od lokality 110 kilometrů, pochodoval pět dní spolu se 60 nosiči, aby mohl objev vyhodnotit. Když dospěl ke svému cíli, byl vpravdě nadšen. Všude kolem něho vyčnívaly ze země obrovské kosti ve výborném stavu, jaké se nikde v Evropě v té době nevyskytovaly. Fraas se dal ihned do práce a vykopal několik „propagačních" fosilií značné vědecké hodnoty, se kterými se vrátil do Německa. Ihned se obrátil na německé koloniální autority s požadavkem, aby dané místo bylo přísně střeženo a zachováno pro další vykopávky.

Zanedlouho se Wilhelm Branca, ředitel Přírodovědeckého muzea v Berlíně, začal zabývat plánem vědecké expedice do oblasti Tendaguru. Brzy shromáždil od společností i soukromých osob dostatek finančních prostředků, které měly později zajistit jeho muzeu uznání a slávu. Vedoucím expedice byl jmenován Werner Janensch, tehdejší správce oddělení fosilních plazů tohoto muzea. Jeho zástupcem byl opět jiný významný paleontolog Edwin Hennig. Tak začala slavná expedice Tendaguru, trvající od roku 1909 do roku 1913, která odhalila nesmírné množství pozoruhodných afrických dinosaurů z konce doby jurské. Mimo jiné tu byl nalezen i největší tehdy známý dinosaurus, popsaný později Janenschem pod jménem Brachiosaurus brancai, jehož kostra vystavená v Berlínském Humboldtově muzeu je dodnes jednou z největších smontovaných koster dinosaura vůbec (nedávno byla rekonstruována a její rozměry jsou impozantní: délka téměř 23 m, výška 13 m).

Dnes se lze dostat do Tendaguru celkem pohodlně terénními automobily. Před devadesáti lety to však byl vzdálený, nepřístupný bod v africké divočině, kam nevedly žádné cesty a v jehož okolí žily nebezpečné šelmy. Dodnes tu většina obyvatel chodí převážně pěšky, nebo jezdí na kolech. Automobilů je tu málo. Místo, kam dosud nedospěla civilizace, nabízelo nepřeberné množství pravěkých kostí. Ležely přímo na povrchu nebo těsně pod ním a některé byly tak obrovské, až se tajil dech. Není divu, že třeba víc než dvoumetrová stehenní kost dala mezi domorodci vzniknout legendě o obřích netvorech. Ale dech se tajil i vědcům.

V každém případě potřeboval Janensch dělníky. Mnoho dělníků. Proto také začal jejich náborem. První sezónu jich najal 170, druhou 400, třetí a čtvrtou 500. Černí kopáči však nepřišli sami. Podle místních zvyků si s sebou vzali i své ženy (někteří jich měli víc) nebo i celé rodiny. U vykopávek pod kopcem Tendaguru tak vyrostla rozsáhlá vesnice s nejméně tisíci obyvateli. Nikdy předtím ani potom se při vykopávkách dinosaurů neshromáždilo na jednom místě tolik lidí. Problémy byly se vším. Se zajištěním vody a potravy, udržováním pracovní kázně i vzájemnými vztahy najatých černochů a arabských dozorců. Do Lindi to bylo více než sto kilometrů pustinou bez železnice, silnice nebo alespoň přijatelné cesty.    A přece právě tam, jako do nejbližšího bodu, odkud mohla navazovat doprava lodí, bylo nutno zajistit transport obrovského množství nalezených kostí. Vzhledem k záplavě much nebylo možné použít k dopravě oslů nebo mezků. A tak museli vše odnosit na hlavách a zádech místní nosiči, muži i ženy. Ti byly najímáni především z místních obyvatel kmene Mwera. Někteří uchazeči o práci přicházeli ze vzdálenosti až 500 km. Většinou byli rozděleni do pracovních čet o 25 mužích. K překonání vzdálenosti bylo většinou třeba 3-4 dny pochodu. Průměrná zátěž nosiče byla asi 30 kilogramů. Mnohé velké kosti o průměru přes metr muselo nést i několik nosičů. V dřevěných bednách sloužil jako ochranný obal přírodní materiál, jemná tráva, bobule rostlin nebo kůra apod. ...