Paleontolog je obecně vzato vědec s neobvykle rozbujelou fantazií, nebo chcete-li, s vizí. Na rozdíl od neontologů, tedy biologů, zabývajících se v současnosti žijícími organismy, nemá právě snadnou pozici. Biolog má obvykle k dispozici "čerstvý" materiál, který může zkoumat se všemi podstatnými aspekty v jeho přirozeném prostředí a obvykle také s dostatečným počtem vzorků. Naproti tomu paleontolog zkoumá svůj objekt zájmu často jen v podobě zlomkového a fragmentárního materiálu. Není tedy divu, že mnohé důležité aspekty života v dávné minulosti žijících tvorů zůstávají vědě trvale skryty. Jedním z takových aspektů jsou také morfologické rozdíly mezi samci a samicemi v případě neptačích druhohorních dinosaurů. 

U recentních druhů živočichů můžeme na pohlaví usuzovat na základě značného množství znaků. Jedním z nich je například odlišné zbarvení, neboť u mnohých ptáků je sameček pestřeji zbarven než samička. Časté rozdíly nacházíme také ve velikosti obou pohlaví a přítomnosti různých "okras", opět většinou charakterizujících samečky. Koho by v této souvislosti nenapadl třeba paví ocas, nebo peří rajky. U některých druhů kopytníků vykazují samci mohutné ozdoby hlav v podobě rohů, paroží apod. Rozdíly však nemusí být jen viditelné – chování nebo vydávání zvuku je také návodným znakem k rozlišení pohlaví v rámci jednoho druhu. Všechny zmíněné znaky navíc slouží jako důležité faktory pohlavního výběru a představují způsob, jak zaujmout potenciální partnerku k páření.

Je možné tyto zmíněné faktory využít také pro rozlišení pohlaví vyhynulých neptačích dinosaurů? Již na první pohled je taková snaha spojena s množstvím problémů. Především lze konstatovat, že měkké tkáně se u dinosaurů v podobě otisků zachovaly jen zcela výjimečně (např. "mumie" hadrosauridů v USA, drobný teropod Scipionyx v Itálii, "opeření" dinosauři z Číny) a například o zbarvení nebo hlasových projevech dinosaurů nevíme stále prakticky nic (s výjimkou pouhých dvou případů, ale o těch si povíme jindy). Situace je to tedy dosti bezvýchodná, neboť k tomuto účelu lze využít výlučně jen fosilní kosti a zuby.

Velikost zachovaných koster a jednotlivých izolovaných kostí u různých příslušníků stejného rodu není příliš relevantním klíčem – není ostatně ani jisté, že dinosauří samci byli větší než samice. Je pravděpodobné, že většina neptačích dinosaurů rostla po celý život, byť se v jejich životním cyklu objevovala fáze rapidního růstu, následovaná jeho výrazným zpomalením a konstantním pomalým růstem po dosažení pohlavní dospělosti (jak dokládají studie průřezů dlouhých kostí končetin se sezónními přírůstky). Nacházíme proto velké množství velikostních kategorií a růstových stadií často i v rámci jediného rodu. Rozdíly ve velikosti jsou tedy v takovém případě dány prostým faktem různého věku daných jedinců. Zajímavé je, že také největší dodnes rekonstruovaný jedinec tyrannosaura, zvaný "Sue" (viz článek ze 17. května) je často pokládán za samici, přestože k tomu nejsou žádné rigorózní podklady. U jiného jedince tohoto kolosálního teropoda byla v roce 2005 zjištěna přítomnost kostní tkáně, příbuzné medulární kosti ptáků. Ta je bohatá na vápník a podílí se na tvorbě vaječné skořápky. Podle výzkumu paleobioložky Mary H. Schweitzerové šlo tedy v tomto případě nepochybně o samici. Podobná struktura byla navíc objevena také u jiného teropoda allosaura a ornitopoda tenontosaura.

Vzhledem k tomu, že dinosauří samice kladly vejce, pokoušeli se někteří paleontologové objevit stopy na kostře, které by s kladením vajec mohly souviset. V poslední době byly v tomto směru učiněny jisté pokroky, obecně však lze konstatovat, že veškerá snaha vyšla naprázdno. Dostatečně průkazné znaky například v proporcích stydké kosti nebo sakrálních obratlech dosud objeveny nebyly. Co se týče vokální komunikace, je také prakticky nemožné zjistit, zda samci vyluzovali jiné zvuky než jejich protějšky, je to však pravděpodobné (svědčí o tom například rozdíly ve velikosti hřebenů a trubic některých kachnozobých dinosaurů).

Jasným znakem pohlavního dimorfismu u neptačích dinosaurů jsou například bizarní rohy a krční límce rohatých dinosaurů, kteří navíc prokazatelně sváděli intraspecifické souboje (nepochybně alespoň rod Triceratops). Vedle již zmíněných kachnozobých dinosaurů (především rod Parasaurolophus) můžeme variace ve tvaru lebky a přítomnosti lebečních "ozdob" vysledovat také u "tlustolebých" dinosaurů pachycefalosaurů. U všech těchto skupin nacházíme různé variace a specifické konfigurace v přítomnosti těchto znaků. Je nanejvýš pravděpodobné, že sloužily podobným účelům jako paroží jelenů nebo rohy ovce tlustorohé, tedy mimojiné k soubojům o samice v období říje. V tomto případě zřejmě platí, že čím mohutnější a výraznější lebeční útvar, tím větší pravděpodobnost, že šlo o pozůstatky dinosauřího samce.

Zřejmě největším problémem při určování pohlaví u fosilních živočichů je malé množství zachovaných jedinců, tedy dostupný vzorek pro daný taxon. U velké většiny známých dinosauřích rodů máme k dispozici jen velmi málo zachovaných fosilních jedinců, u některých dokonce jen několik izolovaných kostí. Výsledkem je to, že prostě nemáme k dispozici dostatek informací pro statistické rozlišení obou pohlaví i jejich růstových stádií. Výjimkou jsou jen některé druhy, známé podle velmi početného materiálu a všech růstových stadií – například malý rohatý dinosaurus Protoceratops andrewsi ze svrchní křídy Mongolska. Na početném vzorku byly vysledovány dva odlišné morfotypy, které zřejmě představují samce a samice tohoto druhu. Samice jsou poněkud subtilnější a jejich krční límec je jinak tvarovaný. Zajímavé je v této souvislosti také zjištění z nedávné doby, týkající se reproduktivní biologie dinosaurů. Podle výzkumu z roku 2007 se neptačí dinosauři dokázali rozmnožovat již v době dospívání, ještě výrazně před dosažením plné pohlavní dospělosti. To je situace shodná se současnými krokodýli, ještěry a hady, ale odlišná než u recentních ptáků, tedy nejbližších příbuzných dinosaurů v dnešním světě. 

Odkazy:

http://news.nationalgeographic.com/news/2008/01/080114-dinosaur-sex.html

http://www.sciencemag.org/cgi/content/abstract/308/5727/1456

Po krátké době rozvířila neklidnou hladinu dinosauří paleontologie další zajímavá zpráva, týkající se populárních "obrněných" dinosaurů – stegosaurů. Po největší dosud známé stopě těchto unikátními osteodermy vybavených tyreoforanů tu máme informaci o zřejmě nejbizarnějším dosud objeveném zástupci celé skupiny. Jedním tahem zde můžeme doplnit ještě další primát – vedle některých fosílií obřího rodu Dacentrurus, popsaného již roku 1875, představuje nový dinosaurus nejkompletnější evropskou stegosauří fosílii a vůbec první lebeční materiál této skupiny. O jakého živočicha se tedy jednalo?

Zcela nová studie portugalského paleontologa Octávia Mateuse a jeho kolegů popisuje nový rod a druh stegosauridního dinosaura pod názvem Miragaia longicollum (jedna verze překladu tohoto jména zní "překrásná bohyně Země"). Tento ptakopánvý dinosaurus žil na území dnešního Portugalska na konci jurského období (zhruba před 150 miliony let) a jeho celková délka činila zhruba 6 metrů. Šlo tedy o poměrně velikého stegosaurida, přestože rozměrů zmíněného dacentrura ani stegosaura nedosahoval. Do dnešní doby se zachovala víceméně pouze přední část těla, jejímž nejnápadnějším znakem je extrémně dlouhý krk. Ten je narozdíl od všech ostatních zástupců stegosaurů tvořen neuvěřitelnými 17 krčními obratli, což je počet dokonce vyšší než u mnohých sauropodů, charakteristických právě extrémně dlouhými krky. Cervikální část páteře miragaie je dlouhá kolem 1,8 metru, tvoří tedy rovných 30 % celkové délky těla. To je zcela nesrovnatelné s podobným procentuálním poměrem u jiných tyreoforanů (stegosaurů i ankylosaurů), u kterých krk dosahoval při stejných proporcích délky jen v řádu několika centimetrů až decimetrů.

K enormnímu prodloužení krku došlo cervikalizací dorzálních obratlů. V současnosti jsou předpokládány dvě možné verze působicích selektivních tlaků, které k prodloužení této části těla mohly vést. Podle jedné mohlo jít o prostředek, jak dosáhnout na vegetaci ve vyšším rostlinném patru (klasičtí stegosauři byli spásači nízko rostoucí vegetace). Touto vegetací mohly být nejspíše nižší stromovité typy cykasů. Druhou možností je pak sexuální selekce, která se podobným způsobem uplatnila například také v evoluci dnešních žiraf. Podle vůdčí osobnosti výzkumu, paleontologa Octávia Mateuse, je objev miragaie ukázkou vysoké adaptability stegosauridů a jejich schopnosti přizpůsobit se účinně změněným životním podmínkám. Spolu s příbuzným rodem Dacentrurus byla Miragaia zařazena do nově vytvořeného kladu Dacentrurinae, který nyní tvoří sesterskou skupinu k populárnímu rodu Stegosaurus.

Odkazy:

http://rspb.royalsocietypublishing.org/content/early/2009/02/21/rspb.2008.1909.full (studie ve formátu html)

http://news.nationalgeographic.com/news/2009/02/090224-long-neck-stegosaur.html

http://blog.everythingdinosaur.co.uk/blog/_archives/2009/2/25/4103891.html

http://www.sciencenews.org/view/access/id/41160/title/New_stegosaur_is_quite_a_stretch/

Jak už si občasní i stálí návštěvníci dinosauřího blogu mohli povšimnout, jeho autor si potrpí na statistiku a výročí téměř všeho druhu. Jak velkým prohřeškem by však bylo opomenutí jednoho z nejvýznamnějších výročí celých dějin dinosauří paleontologie! Právě dnes si totiž připomínáme 185 let ode dne, kdy neptačí dinosauři vstoupili do povědomí britské (a brzy poté i světové) vědecké a laické veřejnosti.

Právě 20. února roku 1824 totiž vystoupil britský přírodovědec, geolog a paleontolog, reverend William Buckland (1784-1856) v londýnské Geologické společnosti. Poprvé zde fascinované přítomné veřejnosti představil výsledek svého výzkumu – v Anglii žili před nesmírně dávnou dobou obludně velcí plazi a sám Buckland nyní podrobně pojednával o jednom z nich – obřím megalosaurovi. Buckland přitom věděl o existenci těchto záhadných tvorů již dobrých sedm let. Po tak dlouhou dobu měl přístup k pozůstatkům velkého teropodního dinosaura v Ashmoleově muzeu, velký zájem u něho však zatím nevzbudily. Byla to teprve jeho vrozená ješitnost, která ho přiměla na sklonku roku 1823 jednat. Ve stejné době se totiž v periodiku The Gentleman's Magazine objevil článek jiného průkopníka dinosauří paleontologie Gideona A. Mantella (1790-1852, viz článek ze 3. 2.), který zde srozumitelně popisoval fosílie jakéhosi velkého masožravého "ještěra" z vrstev, nacházejících se v Sussexu.

Buckland si článek zřejmě velmi brzy přečetl (byl ostatně k dispozici v knihovně Oxfordské univerzity, kde působil) a byl zřejmě šokován. Najednou bylo k publikaci času málo, protože se v dohledu objevil schopný rival. Bucklanda začala ihned sžírat myšlenka, že by jej v popisu velkého dávného plaza mohl předstihnout jakýsi amatérský geolog, o němž nesmýšlel nikterak příznivě. Tyto skutečnosti jej přiměly k rychlému jednání – ihned psal do Paříže věhlasnému Cuvierovi a nepřímo se dožadoval uznání prvenství a vlastních zásluh na objevení dávného masožravého plaza. Kromě toho také naplánoval na únor příštího roku veřejnou přednášku v londýnské Geologické společnosti. Zde se rozhodl seznámit britskou vědeckou společnost se "svým" objevem ze Stonesfieldu. Mělo se tak stát v rámci stejného zasedání, při kterém jiný britský přírodovědec, reverend William Conybeare (1787-1857) hodlal představit světu prvního plesiosaura, tedy "div, přicházející vodou". První exemplář tohoto druhohorního mořského plaza se však v kamenném bloku nepodařilo dostat až do přednáškového sálu a musel být ponechán ve vstupní hale, kde na něj shlíželi užaslí zájemci při matném světle svíček.

Ale zpět k historicky první veřejné prezentaci dinosauřích fosílií. 20. února roku 1824 se v sídle Geologické společnosti uskutečnily obě přednášky, které měly do budoucna změnit celou vertebrátní paleontologii. V zasedací místnosti se sešla nebývale početná skupina členů společnosti i jejich vlivných hostů, kteří předem očekávali senzaci. Formální body jednání – poděkování, dary nebo důležitá sdělení - byly rychle vyřízeny. Poté dostal ihned slovo reverend Conybeare, který přednesl svůj projev s názvem "Zpráva o objevu úplné kostry plesiosaura". I přes jisté řečnické nedostatky se setkal se zaujatým a vděčným přijetím publika. Conybeare vyvodil víceméně správné závěry o velikosti, způsobu pohybu, potravních návycích a dalších aspektech života nového mořského plaza, jemuž na konci své prezentace udělil název Plesiosaurus giganticus. Pokud se však v tu chvíli někdo z přítomných domníval, že největšího pravěkého tvora již ten večer spatřil, mýlil se. Jako druhý si vzal totiž slovo Buckland.

Jeho projev začínal těmito slovy:"Předvést Geologické společnosti tyto různé části kostry fosilního zvířete ze Stonesfieldu mě přiměla naděje, že nálezci jiných částí tohoto mimořádného plaza budou moci této společnosti sdělit další informace, které povedou k úplnější rekonstrukci jeho kostry." Poté vysvětlil, že dostupného materiálu je zatím velmi málo a například obratlů se dochovalo jen málo řádně spojených. Dále vyvodil, že na základě tvaru zubů lze tohoto živočicha zcela jistě zařadit mezi plazy a konkrétně pak ještěry. Na této klasifikaci Buckland trval, přestože si sám dobře všiml jistých podobností mezi kostmi končetin a páteří tohoto plaza a recentních savců. Pro plazí "zařazení" však měla rozhodující slovo mohutná spodní čelist, která odhalovala zajímavý znak v podobě dorůstajících zubů vedle zubů již "dospělých". Takový znak je typický pro recentní plazy, nikoliv však pro savce. Vzhledem k zachování pozůstatků mořských bezobratlých a ryb ve stejné geologické vrstvě dospěl Buckland k závěru, že jeho plaz žil nejspíš také v moři, ale dovedl se přitom obratně pohybovat také na souši.

Velikostní aspekt druhohorního zvířete si Buckland nechal až na samotný závěr přednášky. Citoval zde výpočty Georgese Cuviera, který již dříve propočítal extrapolací obvodu stehenní kosti ještěra ze Stonesfieldu (25 cm) v porovnání se stejným rozměrem recentních ještěrů délku pravěkého giganta na celých 12 metrů. Buckland tento výpočet nezpochybnil, upozornil však na možnost zavádějícího srovnání (jak správně poznamenal, nemůžeme si být jisti tím, že tvar těla tak velkého zvířete byl shodný s tvarem těla recentního ještěra v menším měřítku). I podle Bucklanda však měla věda co do činění s největším známým zástupcem ještěrů, ať vyhynulým nebo recentním (dnes víme, že tento teropodní dinosaurus dosahoval délky asi 9 metrů). Proto mu společně s Williamem Conybearem přiřkli velmi případný název Megalosaurus (prostě a jednoduše "velký ještěr").

 

V publiku seděl a byl zcela ohromen také zmíněný Gideon A. Mantell, který pak o rok později popsal druhého světu představeného dinosaura – iguanodona. Bucklandův objev se proslavil a veřejnost postupně začala vstřebávat dříve zcela nemyslitelnou a fantastickou myšlenku existence dávného zaniklého světa, plného obřích tvorů nikoliv nepodobných pohádkovým drakům. Dinosauři byli tedy v tom pravém smyslu objeveni, ještě celé desítky let však trvalo, než byli také řádně pochopeni. Vládci planety po dobu úžasných 135 milionů let však teprve v posledních zhruba dvou desetiletích prozrazují i ta méně zjevná tajemství svého ohromného evolučního úspěchu. William Buckland i jeho vědečtí souputníci by se jistě nestačili divit, jak mnoho (ale zároveň i málo) víme o dinosaurech rovných 185 let po jejich "světové premiéře".

Zdroje:

http://en.wikipedia.org/wiki/William_Buckland (en)

http://cs.wikipedia.org/wiki/William_Buckland (cz)

http://en.wikipedia.org/wiki/Megalosaurus (en)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Megalosaurus (cz)

http://en.wikipedia.org/wiki/William_Conybeare (en)

http://en.wikipedia.org/wiki/Plesiosaur (en)

http://en.wikipedia.org/wiki/Geological_Society (en)

Kniha "Lovci dinosaurů" od Deborah Cadburyové (BB/art, Praha 2004)

Jak jsem předeslal již v předchozím příspěvku, ve dnech 9. 2. až 11. 2. jsem se nacházel v neoficiálním hlavním městě Evropské unie a zároveň belgickém hlavním městě Bruselu. Nešlo pochpitelně o samoúčelný výlet, hlavním cílem této cesty byla alespoň zkrácená účast na netradičním mítinku EAVP (The European Association of Vertebrate Paleontologists), pořádaném u příležitosti výročí narození Charlese Darwina a slavného objevu mnoha exemplářů iguanodontů v nedalekém Bernissartu v roce 1878. Mítink tedy zároveň symbolicky uzavírá 130. výročí tohoto významného objevu.

V rámci účasti na tomto zajímavém setkání paleontologů téměř z celého světa jsme já a "dinosaurologický kolega" Jiří Meixner měli možnost navštívit také Královský belgický institut přírodních věd. V rámci tohoto institutu jsme shlédli také expozici Muzea přírodních věd (Muséum des Sciences naturelles), která sestávala z množství nádherně rekonstruovaných a smontovaných koster dinosaurů i jiných pravěkých živočichů. Zlatým hřebem této expozice pak bylo několik smontovaných koster iguanodontů z Bernissartu a jedna kostra severoamerického tyrannosaurida druhu Tyrannosaurus rex v životní velikosti (kopie dnes již slavného exempláře, známého pod názvem STAN). Zítra, tedy 13. února 2009, bude v muzeu otevřena nová výstavní expozice pod výmluvným názvem Galerie de l'Evolution. Webová stránka muzea se nachází na této adrese: http://www.naturalsciences.be/. Malou ukázkou expozice jsou také fotky, které jsem pořídil svým již poněkud zastarávajícím digitálním fotoaparátem (viz odkazy níže).

http://www.zshare.net/image/555016348164e8a5/ 

http://www.zshare.net/image/5550168555a9437a/

http://www.zshare.net/image/5550171251c7979f/

Na první fotografii shora se nachází slavné "černé mounty" bernissartských iguanodontů (velkých ornitopodních dinosaurů), na druhé je zachycen frontální pohled na obřího teropoda tyrannosaura a na poslední je pro srovnání 180 cm vysoký autor blogu u skeletonu přední končetiny gigantického brachiosaurida (zřejmě severoamerický druh Brachiosaurus altithorax). Toto jsou jen některé skvosty z mnoha, které ve výstavní hale poněkud secesního slohu dotvářejí atmosféru jinak velmi moderní a virtuálně pojaté expozice (doplněné multimediálním výkladem, projekcí dokumentů apod.).

V úterý jsme se s Jiřím jako jediní zástupci z Čech (s výjimkou jisté dámy, která si sem zřejmě "odskočila" přímo z nedalekého evropského parlamentu) účastnili také vědeckých prezentací, tzv. "talks". Mezi řečníky si tento den získali zaslouženou pozornost především britští paleontologové Jennifer Clacková, patřící k největším odborníkům na nejstarší tetrapody (čtvernožce) a Andrew R. Milner, který poměrně úzce spolupracuje také s některými českými a slovenskými paleontology (např. Dr. Štambergem, Dr. Klembarou aj.). Prezentace pokračují až do zítřejšího dne a množství příspěvků je věnováno také anatomii a paleobiogeografii dinosaurů. Mítink se nesl v přátelské a velmi příjemné atmosféře, jak bývá ostatně v paleontologické komunitě zvykem.

Samotný Brusel je velmi zajímavé město, které jako sídlo mnoha hlavních evropských institucí rozhodně nedělá svému postavení ostudu. Velkolepé historické dominanty města jsou poměrně vkusně skloubeny s moderní zástavbou, které vévodí impozantní prosklené věžáky. Evropský parlament a jeho okolí působí majestátním dojmem a v rámci českého předsednictví EU v první polovině tohoto roku bylo příjemné sledovat také naši trikoloru, vlající na mnoha příslušných lokacích v centru města. Konečně i ubytování zde bylo příjemné a na rozdíl od Londýna (v květnu 2008) také relativně luxusní. Jak tedy celý příspěvek uzavřít? Lze více než směle konstatovat, že až na jisté organizační chybky (které nás bohužel během pobytu poněkud zaskočily) a během prvních dvou dnů také velmi špatného počasí, byla návštěva hlavního města Belgie velmi zajímavá a poučná.

Závěrem tedy ještě připomenutí nanejvýš aktuálního výročí – snad nejvýznamnější přírodovědec historie a zakladatel evoluční teorie Charles Robert Darwin se narodil právě před 200 lety v Mount House (Shrewsbury v Shropshire, Velká Británie). Můj článek o této osobnosti si budete moci přečíst v dalším čísle časopisu Svět, vycházejícím 20. února. Již zítra pak vychází nové číslo časopisu Živá Historie, s mým článkem o neuskutečněné "průmyslové revoluci" ve starověku. A ještě jednou k výročím – včera (11. 2.) by se také svých 104. narozenin dožil akademický malíř Zdeněk Burian, známý svoují unikátní tvorbou po celém světě. Hezký den i zbytek týdne všem návštěvníkům blogu Dinosauria.

Jak jsem naznačil již v minulém příspěvku, tohoto speciálního paleontologicky laděného mítinku se osobně zúčastním, byť jen v rámci pouhých dvou dnů. Od zítřka do středečního večera (9. 2. – 11. 2.) se budu nacházet v hlavním městě Belgie (a de fakto i Evropské unie) a pravděpodobně budu po celou tuto dobu offline. Spolu s pražským kolegou Jirkou M., dalším velkým paleontologickým nadšencem, se zúčastníme samotného mítinku (resp. vědeckého sympózia) v úterý a středu. Hlavní tématikou akce je osobnost zakladatele evoluční biologie Charlese Darwina, od jehož narození uplyne příští čtvrtek (12. 2.) přesně 200 let (mimochodem o Darwinovi bude pojednávat můj nový článek pro březnové číslo časopisu Svět). Dalším vzpomínaným výročím bude období před něco více než 130 lety, kdy byly v uhelném dole u belgického Bernissartu objeveny desítky výborně zachovaných fosilních koster velkého ornitopodního dinosaura rodu Iguanodon. K dinosaurům je směřováno také velké množství vědeckých příspěvků, které na mítinku zazní. 

Pro podrobnější informace o celé akci prosím zopakujte svoji "elementary English" a směle čtěte:

European Association of Vertebrate Palaeontologists Extraordinary Meeting. Tribute to Charles Darwin and Bernissart Iguanodons: New perspectives on Vertebrate Evolution and Early Cretaceous Ecosystems. Royal Belgian Institute of Natural Sciences, Brussels, February 9-14, 2009

February 12, 2009 is a key-date for European palaeontologists. Indeed,
we are to celebrate the 200th birthday of Charles Darwin, the Father
of the Evolution Theory, and also the official opening of a new
Evolution Gallery in the capital of Europe. Moreover, February 2009
also corresponds to the closure of the `Bernissart Iguanodons' Year',
marking the 130th anniversary of the discovery of the jewels of the
Brussels Natural Sciences Museum.

In order to celebrate together these important events, the Royal
Belgian Institute of Natural Sciences and the European Association of
Vertebrate Palaeontologists have the pleasure to invite you to an
Extraordinary Meeting gathering vertebrate palaeontologists and also
worldwide specialists of Early Cretaceous life and terrestrial
environments.

Pro více informací navštivte tento web: http://www.naturalsciences.be/science/colloquia

Abstrakty a další materiály k mítinku můžete stáhnout na tomto odkazu:

http://www.naturalsciences.be/common/pdf/science/colloquia/Darwin_Bernissart_abstracts_guidebook.pdf

O průběhu pobytu v Bruselu i mítinku samotném bezpochyby něco sepíšu koncem příštího týdne. Závěrem si ještě dovolím upozornit na dvě současná paleontologická výročí. Právě dnes si připomínáme 202. výročí narození britského sochaře Benjamina W. Hawkinse (1807-1894), autora jedněch z nejstarších modelů dinosaurů. Více o této zajímavé osobnosti naleznete v mém předloňském příspěvku: http://dinosaurus.bloguje.cz/481580-200-let-pana-hawkinse.php . Zítra, tedy 9. února, si pak připomeneme 82. výročí úmrtí amerického paleontologa Charlese Doolitla Walcotta (1850-1927), který právě před sto lety objevil proslulou kambrickou faunu Burgesských břidlic v Britské Kolumbii (Kanada). Hezký začátek nového týdne přeje opět blogující (neptačí) Dinosaurus.

Odkazy:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bernissart (cz)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Brusel (cz)

http://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Doolittle_Walcott (en)

http://en.wikipedia.org/wiki/Burgess_shale (en)

Před několika dny prolétla světovými médii takřka světelnou rychlostí zpráva, že byl objeven největší dosud známý had – ať žijící nebo vyhynulý. I v tomto případě má však "navrch" dávná prehistorie, neboť nový rekordman pochází z nejstarších třetihor. Podle palcových titulků na mnoha zpravodajských serverech šlo o "hada, který mohl spolknout krávu", což je jistě velmi výmluvné.

Obří had z příbuzenstva hroznýšovitých dostal přiléhavý název Titanoboa cerrejonensis (rodové jméno lze přeložit jako "obří hroznýš") a byl oficiálně představen vědeckému světu na přelomu ledna a února tohoto roku. Mohutný plaz žil v období paleocénu, asi před 60-58 miliony let, tedy jen několik milionů let po vyhynutí posledních neptačích dinosaurů. Jaké jsou tedy rozměry tohoto dávného šupinatého obra? Na základě porovnávání velikosti jeho obratlů s odpovídajícími obratli dnešních hadů byla délka propočtena na fascinujících 13-15 metrů, tedy více než například u Tyrannosaura (který dosahoval maximální délky asi rovných 13 metrů). Hmotností se Titanoboa obřímu teropodovi pochopitelně nevyrovnal, přesto je odhadovaná hmotnost 1,1 tuny úctyhodná. Podle propočtů mohl tento hadí gigant v nejširším místě těla měřit až 1 metr, spolknout a strávit dospělého člověka by tak pro něho nebyl velký problém.

Fosílie celkem 28 jedinců tohoto druhu byly objeveny v uhelném dole Cerrejón v severní Kolumbii (odtud druhový název). Objev je zásluhou paleontologické expedice týmu mezinárodních vědců, vedených vertebrátním paleontologem Jonathanem Blochem z Floridské Univerzity a paleobotanikem Carlosem Jarramilem ze Smithsova výzkumného ústavu tropů v Panamě. Podle těchto vědců bylo podnebí v době života studenokrevného obra extrémně teplé a průměrná teplota musela dosahovat hodnot až kolem 32 °C. Zajímavé je také velikostní srovnání dávného obra s dnešními hadími rekordmany. Těmi jsou asijská krajta mřížkovaná (Python reticulatus) s délkou až 9,7 metru a jihoamerická anakonda velká (Eunectes murinus) s maximální hodnověrně zaznamenanou délkou asi 8,4 metru (ale masivnější než krajta). Dosavadním rekordmanem byl však jiný vyhynulý druh hada, žijící asi před 40 miliony let na území dnešního Egypta. Ten dosahoval délky přes 11 metrů, oproti novému rekordmanovi byl však o více než 3 metry "kratší".

Odkazy:

http://news.nationalgeographic.com/news/2009/02/090204-biggest-snake-fossil.html (en)

http://en.wikipedia.org/wiki/Titanoboa (en)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Titanoboa (cz)

Dovoluji si také upozornit, že právě dnes vychází nové číslo časopisu Příroda. Přiznám se, že dosud nevím, zda tentokrát s nějakým mým článkem či nikoliv – nicméně jako zajímavé čtivo na víkend lze časopis každopádně doporučit. A ještě krátce k další zajímavé paleontologické novince - z nových paleochemických objevů v Ománu vyplývá, že nejstaršími známými živočichy (tedy zástupci této rozsáhlé říše, do které pochopitelně patříme také) byly již před více než 635 miliony let, v období dávného prekambria, živočišné houby. Více v tomto odkazu: http://news.nationalgeographic.com/news/2009/02/090204-oldest-animals.html . Hezký víkend přeje blogující Dinosaurus (v pondělí odjíždějící na paleontologické sympózium do Bruselu).

Po roce si opět připomínáme výročí narození jedné z nejvýznamnějších postav pionýrského období dinosauří paleontologie. Lékař a amatérský sběratel fosílií Gideon Algernon Mantell (3. 2. 1790 - 10. 11. 1852) patří bezpochyby mezi velikány historie geologických věd. Většinou bývá pokládán za skutečného objevitele dinosaurů, přestože popis "svého" dinosaura Iguanodona publikoval až v roce 1825, kdežto jeho největší rival, přírodovědec a reverend William Buckland tak učinil již o rok dříve s rodem Megalosaurus. O této kontroverzi se napsalo již mnoho statí. Mantell je dnes přesto chápán jako vůbec první člověk, který rozeznal příslušnost dinosauřích fosílií. Od jeho narození právě dnes uplynulo 219 let.

Mantell podle všeho prokazatelně věděl o fosiliích Iguanodona již nejméně od roku 1819 (o čemž svědčí mj. i jeho bohatá korespondence), fosílie na rozdíl od Bucklanda sám získával v terénu za pomoci dělníků v lomu a pomyslné prvenství by tak podle mnohých historiků vědy mělo patřit jemu. K tomuto tématu se váže také moje poněkud naivní povídka "Zub obřího leguána", kterou jsem napsal v období svého nezralého literárního mládí, lze ji nalézt zde: http://dinosaurus.bloguje.cz/157627_item.php :o) Ale zpět k osobnosti Dr. Mantella. Gideon A. Mantell se postupně propracoval na uznávaného geologa a paleontologa, korespondujícího s vědeckými autoritami, jakými byli geolog Charles Lyell nebo zakladatel paleontologie obratlovců, Francouz Georges Cuvier. Mantell napsal také několik odborných studií, založil ve vlastním domě soukromé muzeum a snažil se popularizovat tehdy ještě velmi mladou vědu o pravěkém životě. Podílel se na formování základů paleontologie a stal se tak jedním z jejích přímých spoluzakladatelů. Přes nepříliš šťastný osud ke konci svého života se již nesmazatelně zapsal mezi nejuznávanější osobnosti v dějinách tohoto vědního oboru. Výrazem uznání jeho celoživotního díla na poli vědy bylo odhalení památníku The Mantell Monument ve Whiteman's Green v Cuckfieldu v roce 2000 (poblíž města Lewes, jižně od Londýna). Právě z tohoto místa údajně pocházely fosílie, které Mantell prvně popsal v roce 1822. Mantell zemřel údajně na předávkování opiem (které užíval kvůli nesnesitelným bolestem páteře) ve věku 62 let a byl následně pochován na hřbitově ve West Norwood. Dnes je v obecném povědomí vnímán jako muž, který před 187 lety představil světu vůbec první fragment dávno zaniklé a fascinující doby druhohorních dinosaurů.

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Gideon_Algernon_Mantell (en)

http://www.dinohunters.com/ (en)

http://www.strangescience.net/mantell.htm (en)

http://www.fownc.org/newsletters/no52.shtml (en)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Gideon_Mantell (cz)