Je docela dobře možné, že pokud jste v posledních dvaceti letech nežili v dokonalé informační izolaci, nebude vám myšlenka pták = dinosaurus zcela nepovědomá. V žádné knize o dinosaurech sice nenajdete obsáhlejší kapitolu věnovanou recentnímu ptactvu (taková kniha by musela být z 19/20 svého obsahu věnována právě příslušníkům skupiny Aves), nicméně žádná moderní kniha nemůže zapřít jeden dlouhodobě uznávaný fakt. Současní ptáci jsou fakticky malými opeřenými formami dinosaurů.

K lepšímu pochopení této skutečnosti si však musíme poněkud blíže definovat pojem "dinosaurus". Dinosaurus není jen "pravěký živočich". Není ani "šupinatým tvorem z druhohorního období". Konečně, dinosaurus není ani "suchozemský druhohorní plaz, jehož nohy byly napřímeny pod tělem". Současný vědec považuje za dinosaura každého živočicha, který je přímým potomkem posledního společného předka iguanodona a megalosaura, tedy dvou prvních popsaných neptačích dinosaurů. Není přitom podstatná velikost, tvar těla nebo stáří daného jedince – důležitá je pouze vývojová příbuznost. A nyní to hlavní – ptáci jsou bezpochyby potomky posledního společného předka iguanodona a megalosaura!

...více viz http://dinosaurus.bloguje.cz/776571-jsou-ptaci-dinosauri.php

V minulém příspěvku jsem psal o Robertu T. Bakkerovi a jeho přínosu pro dinosauří paleontologii v posledních desetiletích. Bakker se jako jeden z prvních (pravda, s výjimkou dvou viktoriánských učenců) dokázal podívat na neptačí druhohorní dinosaury optikou modernějšího pojetí. Jedním z nejvýznamnějších aspektů, které dinosaurům přisoudil, byla také teplokrevnost. Právě v souvislosti s novým pohledem na dinosaury se o tomto fyziologickém pojmu často diskutovalo a mnoho se o něm napsalo. Na první pohled nejde o nijak komplikovanou věc – z dnešních živočichů jsou teplokrevní všichni ptáci a savci (pochopitelně včetně člověka) a v širším smyslu také některé druhy ryb a například hadi při zahřívání vajec; naopak prakticky všichni ostatní plazi, obojživelníci a primárně vodní obratlovci jsou studenokrevní. Co však obnáší být teplo- či studenokrevným živočichem v praxi?

Více zde: http://dinosaurus.bloguje.cz/775683-byli-dinosauri-teplokrevni.php

O tzv. "opeřených dinosaurech" ví svět už pěknou řádku let – tedy přesněji, 12,5 roku. Až do nedávna však patřili všichni neptačí dinosauři, kteří vykazovali proto-peří (tělesný pokryv "srstnatého" vzhledu) do skupiny vývojově odvozených teropodních (dravých) dinosaurů, tedy vesměs plazopánvých dinosaurů. "Štětinaté" kolagenní struktury byly sice již dříve objeveny u jednoho exempláře ptakopánvého marginocefala psitakosaura (Psittacosaurus) z asijské spodní křídy, ty však nebyly interpretovány jako cokoliv blízkého, natož společně odvozeného, s proto-peřím či pravým peřím maniraptorů.

Více zde: http://dinosaurus.bloguje.cz/773794-objev-prvniho-opereneho-ornithischiana.php

Hororové scény mnoha více či méně zdařilých filmů o dinosaurech jsou založeny na zobrazení obřího teropoda (masožravého dinosaura) trhajícího a požírajícího svoji kořist. Takovým eskalačním bodem napětí byl jak řádící Tyrannosaurus v Jurském parku, tak i poněkud obstarožnější (i když nádherný) Ceratosaurus v Cestě do pravěku. Ve všech takových scénách je naznačeno, že velcí draví dinosauři byli po větší část života samotáři a lovili kořist solitérně, narozdíl od menších dromeosauridů nebo kompsognatidů. U mnoha dnes známých druhů tomu tak nejspíš opravdu bylo, najdou se však i výjimky. A jsou to výjimky již od představy děsivé.

Představte si celou smečku mnohatunových predátorů s více než metrovými čelistmi, lovící nebohou kořist společně. V takovém případě mohou dravci využívat různé lovecké taktiky a strategie, směřující k vyšší pravděpodobnosti úlovku. Mohou se například rozvinout do jakési instinktivně vytvořené rojnice a nahánět kořist do cesty jiným jedincům, mohou lépe oddělovat mladé či nemocné členy stád obřích sauropodů nebo konečně - mladí a rychlejší (protože ne do plné hmotnosti dorostlí) členové smečky mohou přihánět kořist až k čelistem pomalejších, ale podstatně silnějších dospělých. Je však na těchto představách skutečně něco pravdivého?

....více na mém alternativním webu http://dinosaurus.bloguje.cz/773404-smeckovy-lov-obrich-teropodu.php

Možná to znáte sami. Nejlépe se zpracovává téma, ke kterému již bylo publikováno větší množství statí, úvah, názorů a polemik. Ani téma rychlosti tyrannosaura, obřího severoamerického teropoda z konce svrchní křídy, není v tomto ohledu výjimkou. Vždyť který významný paleontolog nebo jen poučený laik ještě nepřišel se svou troškou do tyrannosauřího mlýna? Problematika rychlosti velkých teropodů patří k nejoblíbenějším tématům dinosauří biomechaniky. Kdo by si ostatně při vzpomínce na film Jurský park nevybavil scénu, kdy obří dravec pronásleduje ujíždějící džíp až do rychlosti kolem 50 km/h? Na druhou stranu však známe také rekonstrukce kolosálního dvounohého dinosaura coby pomalého, rozvážně kráčejícího tvora neschopného rychlých reflexí a pohybů. Kde se tedy skrývá pravda? Byl Tyrannosaurus (pro úsporu místa a času jej od teď nazývejme "populárně" T. rex) rozeným sprinterem nebo spíše zásadovým chodcem? Můžeme tyto informace z pouhých fosilních kostí nějakým způsobem vydedukovat? Stroj času zatím nemáme, proto nemůžeme nikdy vyslovit definitivní verdikt. Jedno je však při současném stavu znalostí téměř jisté. Skutečnost leží nejspíš někde uprostřed mezi oběma zmíněnými extrémy.

....více viz http://dinosaurus.bloguje.cz/772500-dohnal-by-nas-tyrannosaurus.php

Na otázku, položenou explicitně v perexu, nelze s nejčistším svědomím odpovědět jinak, než "to první". 30. halové mistrovství Evropy v atletice se konalo v italském Turíně ve dnech 6. – 8. března a Češi se na něm rozhodně neztratili. Pro čtrnáctičlenný český tým jsou tři medaile a celkové 12. místo v pořadí zemí velkým úspěchem, i když bohužel žádná z "placek" nebyla zlatá. Zatímco v podání vícebojařského matadora Romana Šebrleho nebyla medaile žádnou premiérou (byla však velmi vydřená), zbývající dva medailisti jsou v tomto ohledu nováčky. Kupodivu jde v obou případech o překážkářské sprintery, tedy specialisty na dosud nepříliš úspěšnou "oblast" české atletiky.

Čtyřiadvacetiletý Petr Svoboda prorazil již v loňském roce, kdy posunul hodnotu českého rekordu v běhu na 110 metrů překážek až na úctyhodných 13,29 s. a kvalifikoval se na olympiádu v Pekingu. V Turíně si vedl ještě podstatně lépe a po semifinálovém vyklusaném běhu s vyrovnaným národním rekordem 7,55 s. postoupil jako jeden z favoritů do finále běhu na 60 metrů překážek. V něm mu bohužel nevyšel start a přechod přes první překážku (podle vlastních slov se doslova "zastavil"), přesto vybojoval hlubokým předklonem v cíli bronzovou medaili časem 7,61 s. To však vůbec neodpovídá potenciálu českého atleta, který má údajně formu i na čas kolem 7,40 s. V létě by rád stáhl také "stodesítkový" osobní a národní rekord někam poblíž třináctisekundové hranice.

Největším překvapením však byla neuvěřitelná stříbrná medaile  sedmadvacetileté překážkářky Lucie Škrobákové, která podobně jako Svoboda překonala vloni národní rekord na venkovní trati 100 metrů překážek (časem 12,93 s. jako první Češka v historii běžela pod 13 sekund). V Turíně však předvedla zcela novou úroveň výkonnosti a dokonce i v nevýhodné osmé dráze zaběhla poprvé v kariéře pod 8 sekund. Čas 7,95 sekundy je pochopitelně také českým rekordem. Za určité konstelace to stejně jako v případě jejího mužského protějšku mohlo být dokonce i zlato. V létě pravděpodobně uvidíme další národní rekord i na překážkové stovce. A na srpnovém mistrovství světa v Berlíně? Podle vlastních slov Škrobákové je teď sebevědomější, protože poznala, že i zahraniční hvězdy se dají porážet...

Roman Šebrle již dosáhl ve své bohaté kariéře prakticky na všechny myslitelné úspěchy. Ve svých 34 letech patřil k nejstarším aktivním účastníkům celého šampionátu. Přestože měl za sebou tréninkový výpadek, vedl si skvěle především ve skokanských disciplínách (dálka 772 cm, výška 209 cm, tyč 500 cm) a v silné konkurenci mladších vybojoval cenný bronz výkonem 6142 bodů. Naposledy neměl Roman medaili z velké halové soutěže již před celými 11 lety! Vítězem soutěže se stal dosud málo známý Estonec Mikk Pahapill skvělým součtem 6362 bodů (Šebrleho evropský rekord z roku 2004 má však hodnotu ještě o 76 bodů vyšší). Bude jistě zajímavé sledovat, jak se halové zlepšení estonského objevu projeví na jeho bodovém součtu ve venkovním desetiboji.

Z výjimečných výkonů na šampionátu je nutné zmínit alespoň dva nové evropské rekordy. Jeden zaběhl v semifinále sprinterské šedesátky kontroverzní britský sprinter Dwain Chambers časem 6,42 s. Zaostal tak o pouhé 3 setiny za deset let starým světovým rekordem americké legendy Maurice Greenea. Chambers je spojen s dopinkovou aférou a jeho pronikavé zlepšení v Turíně je mnohým atletickým komentátorům podezřelé. Zcela poslední atletický výkon celého třídenního šampionátu ohromil sportovní veřejnost – dosud téměř neznámý německý dálkař Sebastian Bayer dolétl v poslední sérii na ohromujících 871 cm! Tím zaostal o pouhých 8 centimetrů za halovým světovým rekordem fenomenálního Američana Carla Lewise z roku 1984. Více informací o šampionátu i českých atletech viz následující odkazy pod textem.

P. S. Všichni paleontologičtí nadšenci jsou srdečně zváni na moji další přednášku o dinosaurech, která se bude konat v Dobrušce (35 km severovýchodně od Hradce Králové) ve středu 11. 3. od 18 hodin v přednáškovém sálu v rámci budovy místní pošty ( http://www.mestodobruska.cz/akce.php ).

Odkazy:

http://www.atletika.cz/

http://www.iaaf.org/index.html

http://cs.wikipedia.org/wiki/Halové_mistrovství_Evropy_v_atletice_2009

http://cs.wikipedia.org/wiki/Roman_Šebrle

Před nedávnem proběhla světovými médii zpráva, že znovuoživení dinosaurů by nyní, zhruba 15 let po premiéře filmu Jurský park mohlo být konečně realizováno. Nepropadejte však v bezbřehou a nepřiměřenou euforii – tak daleko, jako to bylo zobrazeno ve filmu, paleogenetika ještě nedokráčela. Druhohorní dinosaury z jantaru zatím naklonovat nemůžeme, nový projekt spojený se jménem Jacka Hornera (jednoho z nejslavnějších paleontologů současnosti) nás však přivádí až na samotný pokraj realizace podobně ambiciózní vize.

Ve středu zájmu paleontologů a genetiků je embryo kuřete, tedy fakticky recentního opeřeného maniraptoridního teropoda (dravého dinosaura). Protože genom kura domácího byl již přečten a je stále intenzivně studován, je pro zajímavý projekt tím nejvhodnějším objektem. Projekt "Dinochicken", jak je neoficiálně nazýván, má před sebou jediný cíl – reverzními postupy genového inženýrství vynést zpět tělesné znaky, které byly přítomné u dávných předků všech dnešních ptáků – například ocas, ozubené čelisti nebo přední končetiny, nepřeměněné dosud v křídla. Postupy tohoto projektu jsou poměrně složité, velmi zjednodušeně je lze popsat jako změnu poměrů či kvantity některých regulačních faktorů typu proteinů, které potlačují u moderního ptactva právě tyto archaické znaky jejich vývojové linie. Podobné experimenty již přitom proběhly úspěšně na myších a dvoukřídlém hmyzu. Podaří se to i v případě ptáků?

Již zmiňovaný paleontolog John (Jack) R. Horner z Museum of the Rockies v Montaně právě v tomto měsíci vydává dokonce celou knihu se stejným námětem pod názvem How to Build a Dinosaur: Extinction Doesn't Have to Be Forever ("Jak postavit dinosaura: Vyhynutí nemusí být navždy"). Vědec, který se jako odborný poradce podílel na filmování Jurského parku, tvrdí, že narozdíl od hollywoodské fikce je projekt "Dinochicken" zcela reálný a dokonce již byl úspěšně započat. Na projektu se údajně podílí množství vědců z různých pracovišť v USA i Kanadě. Podle Hornera má výzkum také jiné možné využití, včetně lidského lékařství (souvisí s možnostmi léčby dědičných chorob nebo deformací páteře). Zajímavou myšlenkou je využití případního "dinokuřete" při veřejných přednáškách, které by podle Hornera mělo vzbudit větší zájem veřejnosti o vědu. Jen čas ukáže, zda bude tento projekt úspěšný. Nechme se tedy překvapit.

Odkazy:

http://dsc.discovery.com/news/2009/03/05/dinosaur-chicken.html (anglicky, včetně videa)

http://www.timesonline.co.uk/tol/news/uk/article5822095.ece

http://palaeoblog.blogspot.com/2009/02/jack-horner-to-build-real-dinosaur.html (údaje o Hornerově knize)

Další zajímavostí posledního týdne bylo publikování studie o fosilních stopách teropodního dinosaura, vytvořených počátkem jurského období (asi před 198 miliony let) ve formaci Moenave na území dnešního státu Utah v USA. Čím je však nový objev zajímavý? Teropodi byli bipedními (po dvou se pohybujícími) živočichy, jejichž otisky se většinou logicky vztahují pouze k zadním končetinám. Na lokalitě St. George ve zmíněné formaci však byl učiněn objev podstatně zajímavější – otisky zadních končetin, ale také předních končetin a ventrální části trupu zřejmě odpočívajícího teropoda. Ichnofosílie je velmi cenná, protože vypovídá mnohem lépe než jakékoliv kosterní pozůstatky o držení těla a obecně paleobiologii dravých dinosaurů. Nejde sice o první objev svého druhu, tento je však signifikantní – dokazuje již dříve předpokládanou verzi o držení předních končetin. Ty byly otočeny "rukami" k mediánní rovině těla, tedy "dovnitř". Právě tomu odpovídá nový objev, kde je zachován otisk vnějšího povrchu zápěstní části končetiny a prstů, dotýkajících se tehdy kluzkého povrchu země. Zdá se tedy, že zmíněný znak se objevil v evoluci teropodů již velmi brzy. Studie s názvem Bird-Like Anatomy, Posture, and Behavior Revealed by an Early Jurassic Theropod Dinosaur Resting Trace Andrewa R. C. Milnera a jeho kolegů byla zveřejněna vevědeckém žurnálu PLoS ONE.

Odkazy:

http://www.plosone.org/article/info:doi/10.1371/journal.pone.0004591 (celá studie)

http://openpaleo.blogspot.com/2009/03/crouching-theropod-hidden-dragon.html

P. S. Gratulace našim medailovým překážkářům (Škrobákové a Svobodovi) do Turína!