Pterosauři nebo česky též nepřesně ptakoještěři jsou jednou z ikonických skupin pravěkých tvorů. Protože sdíleli druhohorní ekosystémy s neptačími dinosaury, jsou za ně neodbornou veřejností také často považováni (přesně v duchu pojetí "co je vyhynulé a vypadá alespoň vzdáleně jako ještěr, je dinosaurus"). Ve skutečnosti tvoří tito létající plazi vlastní vývojovou skupinu, na dinosaurech zcela nezávislou. Jsou však jejich evolučními "bratranci", lze-li to takto označit. Stejně jako obvykle po zemi se pohybující dinosauři patřili totiž do stejné do skupiny Archosauria. Sdíleli ostatně také stejný osud – jejich fosilní záznam zcela končí na rozhraní křídy a třetihor během posledního masového vymírání Velké pětky. Jakými tvory byli tedy tito ptakoještěři? 

Pterosauři (z řečtiny lze volně přeložit jako "okřídlení ještěři") byli historicky prvními obratlovci, schopnými aktivního letu. Objevují se nejpozději v pozdním triasu asi před 230 miliony let a přežívají až do konce druhohorní éry před 65 miliony let. Dnes dělíme skupinu (řád nebo klad) Pterosauria na dva zcela vyhynulé podřády – ramforynchoidy (Rhamphorhynchoidea) a pterodaktyloidy (Pterodactyloidea). Zástupci první skupiny byli vývojově primitivnější a objevují se dříve. Obvykle měli dlouhé čelisti s velkým počtem zubů, dlouhou ocasní část páteře a postrádali hřebenovité útvary na lebce. Pterodaktyloidi byli obvykle větších rozměrů, jejich ocas byl silně až zcela zakrnělý a mnohé formy také postrádaly jakoukoliv dentici. Na rozdíl od první skupiny se vyvíjeli až do samotného konce druhohorní éry a vytvořili také největší létající živočišné druhy všech dob. Dnes známe již více než 60 platných rodů těchto fascinujících obratlovců (podle některých údajů je jich dnes již 103).

Více zde: http://dinosaurus.bloguje.cz/783764-uvod-do-pterosaurologie.php

Dnes uplyne právě 65 let ode dne, kdy bylo spojeneckými bombami silně poničeno mnichovské muzeum, které v dané době disponovalo cennými kolekcemi fosílií, včetně proslulých Stromerových exemplářů z Egypta. Druhá světová válka tak kromě bezprecedentního ničení milionů životů a nesčíslného množství kulturních hodnot lidstvu sebrala také tyto nádherné doklady o životě na naší planetě zhruba před stovkou milionů let. O jaké fosilní nálezy však vůbec šlo?

Ernst svobodný pán Stromer von Reichenbach (1870-1952) byl německý paleontolog, proslavený především objevy severoafrických dinosaurů. Do Egypta se dostal již roku 1901 a byl zdejším paleontologickým bohatstvím uchvácen. Spolu s německou expedicí se sem vrátil v roce 1910 a brzy začal se svými legendárními výzkumy v oáze Baharía, ležící asi 300 kilometrů od Káhiry. Spolu se svým sběratelem a pomocníkem Richardem Markgrafem brzy zaznamenal pozoruhodné úspěchy, mezi které patřily také četné objevy fosílií savců (např. primáta druhu Libypithecus markgrafi). Jednoznačně nejvýznamnějšími nálezy však byly zkameněliny tehdy prvních egyptských dinosaurů. Stromer popsal celkem čtyři dinosaury, žijící v křídovém období na území Egypta – menšího sauropoda rodu Aegyptosaurus (1932) a tři obří teropody (dravé dinosaury) rodů Bahariasaurus (1934), Carcharodontosaurus (1931) a Spinosaurus (1915). Zatímco bahariasaurus je možná stejný teropod jako další severoafrický rod Deltadromeus, posledně jmenovaný rod je dnes největším známým teropodem vůbec.

Více na http://dinosaurus.bloguje.cz/782233-konec-egyptskych-dinosauru.php

Jedním z významných aspektů potenciálních loveckých dovedností predátorů je bezpochyby síla stisku jejich čelistí (osázených obvykle špičatými zuby). Právě tato fyzikální veličina často rozhoduje o tom, zda lov bude pro predátora úspěšný. Tak je tomu především u současných krokodýlů, při jejichž taktice rychlých výpadů s pouze jednou možností uchvácení kořisti představuje schopnost drtivého stisku téměř nezbytnou adaptaci k přežití. Víme, že síla čelistního stisku u dnešních krokodýlů, kteří jsou s výjimkou ptáků nejbližšími recentními příbuznými dinosaurů, je enormní. Pokusy s jedinci v zajetí ukázaly, že krokodýli a aligátoři dokážou vyvinout enormní sílu až o hodnotě 2125 liber (asi 965 kg). Mimochodem, u hyeny byla zjištěna při stejném přepočtu hodnota 450 kg, u lva 425 kg, u žraloka menší velikosti asi 140 kg a rekordní stisk člověka se pohybuje kolem 77 kilogramů (což je kupodivu více než například u labradora s "pouhými" 57 kg).

Více viz: http://dinosaurus.bloguje.cz/781516-smrtici-stisk-t-rexe.php

O evolučním trendu zvětšování tělesných rozměrů u některých vývojových linií dinosaurů jsem i na stránkách tohoto blogu již mnohokrát psal. Nehodlám zde znovu konstatovat až trapně známé fráze typu "někteří dinosauři byli opravdu, ale opravdu hodně velcí". Místo toho pouze poznamenám, že někteří sauropodi dosahovali rozměrů vcelku pozoruhodných. Pravda, pouze pokud slovem "pozoruhodný" můžeme opsat skutečnost, že někteří z těchto plazopánvých dinosaurů dosahovali stejné hmotnosti, jako celé stádo afrických slonů. Sauropodi zkrátka představovali největší známé suchozemské živočichy všech dob. Ani starotřetihorní indrikotéria (největší známí terestričtí savci) nebo největší mamuti se těmto druhohorním tvorům nemohli zdaleka rovnat. Měřím na výšku asi 180 centimetrů, ale když se postavím vedle kostry nohy brachiosaura, nedosahuji mu ani po "loketní" kloub přední končetiny.

I ti nejmenší známí sauropodi, jako byl německý europasaurus o dospělé délce kolem 6,2 metru, patřili k největším živočichům svých ekosystémů. Přitom byli pouhými trpaslíky ve srovnání s některými ze svých majestátních bratranců, jako bylo jihoamerické titanosaurní duo argentinosaurus a puertasaurus. Některé obří obratle velikosti kuchyňské ledničky napovídají, že hmotnost těchto "drobečků" mohla přesáhnout dech beroucích 100 metrických tun. Délka zřejmě činila kolem 35 nebo i 40 metrů. Brachiosaurid sauroposeidon z dnešní Oklahomy v USA zase kraloval ve výšce – jeho hlava se nejspíš pohybovala až 18 metrů nad zemí. Mohli byste jej tedy vcelku pohodlně krmit z balkónu v šestém patře panelového domu. Proporce dvou enigmatických možná-sauropodů z Colorada a Indie v tuto chvíli raději pomiňme – pro ilustraci zcela postačí tento krátký exkurz.

Více zde: http://dinosaurus.bloguje.cz/779961-co-delalo-z-obru-obry.php

Paleopatologie je vědní obor, zabývající se výzkumem dávných nemocí jak u historických populací člověka, tak i u pravěkých zvířat různých geologických období. Předmětem zájmu této vědy jsou pochopitelně také neptačí dinosauři, jakožto dominantní forma suchozemské megafauny v období před 200-65,5 miliony let. I přes ohromný časový úsek, který nás od jejich existence dělí, jsme již odhalili mnohá zajímavá fakta o nemocech, kterými dinosauři trpěli. Víme také poměrně hodně o zraněních, která za svého života utržili.

Musíme si však uvědomit, že interpretace takových objevů není snadná. Dinosauři samozřejmě nebyli savci, proto je třeba posuzovat některé objevy ve správném a nezavádějícím kontextu. Z velkého množství dosud odkrytých fosílií dinosaurů jen velmi malé procento vykazuje abnormality. Typickými příklady jsou pak zejména "obroušené" či jinak za živa poškozené kloubní konce kostí nebo nepřirozeným srůstem spojené kostní elementy. Chrupavčité nebo kostní srůsty mohou spojovat jednotlivé části skeletálního aparátu (např. obratle, žebra) nebo místa, na která se dříve upínaly šlachy, vazy či svalové snopce.

Více zde: http://dinosaurus.bloguje.cz/778654-take-dinosauri-umirali-na-rakovinu.php

Je zcela nepochybné, že bez informací, vztahujících se k typu potravy a jejího získávání by naše představa o vyhynulých zvířatech nebyla příliš uspokojivá. Proto si paleontologové pečlivě všímají některých detailů na fosilních kostrách, především pak na tvaru zubů a čelistí, které představují často jediné přímé svědectví o druhu přijímané potravy. Další nápovědou pak může být tvar a proporce drápů nebo celkový tvar kostry. Nepřímé svědectví o stravovacích návycích však poskytují zejména gastrolity a již zmiňované koprolity. V ideálním (a proto také zcela výjimečném) případě se dokonce dochová i zbytek poslední hostiny v břišní dutině fosilní kostry.

Co se týče fosilních zubů (které se zachovávají poměrně často, protože obvykle tvoří nejtvrdší část těla obratlovce), jejich tvar i struktura mohou snadno prozradit potravní návyky svého majitele. Obvykle jsou ostré, dozadu zahnuté a ostře vroubkované zuby pozůstatkem masožravce. Naopak zuby býložravců jsou stvořeny k mechanickému zpracování kvant rostlinné potravy a mají proto různý tvar v závislosti na způsobu tohoto zpracování (pravé a nepravé žvýkání, rozmělňování, strhávání listů z větví apod.). Zuby a čelisti tedy představují přímý fyzický doklad potravních návýků svých pradávných majitelů. Zkušený paleontolog dnes dokáže na základě jediného dobře zachovaného zubu stanovit čeleď a někdy dokonce i pravděpodobný rod dinosaura (to je však vždy provázeno jistou mírou nepřesnosti a rizika nesprávného určení).

Více viz: http://dinosaurus.bloguje.cz/778055-kouzlo-dinosaurich-koprolitu.php

Opět začněme tím, co je obecně dobře známou skutečností. Víme bezpečně, že mnozí dinosauři byli obrovští, dokonce podstatně větší než jakýkoliv jiný suchozemský živočich z libovolně vzdáleného geologického období. Jistě, existovali také neptačí dinosauři velikosti holuba, průměrně veliký dinosaurus však dosahoval hmotnosti statného býka. Rekordní sauropodi pak ve své hmotnosti obsáhli celé stádečko slonů afrických. Přitom však všichni dinosauři začínali svůj růst jako velmi malí tvorové s hmotností maximálně několika kilogramů (slůňata se mohou rodit jako téměř metráková novorozeňata). Dinosauři se samozřejmě líhli z vajec, a ta jsou velikostně značně omezená (nemohou mít příliš silnou skořápku). Největší známé dinosauří vejce patří zřejmě sauropodnímu dinosaurovi druhu Hypselosaurus priscus – měří 30 cm na délku, po obvodu má 55 cm a jeho objem dosahoval asi 3,5 litru.

I tak veliké vejce (ovšem menší, než jaké nacházíme u některých obřích ptáků z kenozoického období) představovalo výrazný limit pro velikost novorozeného dinosaura, ze kterého v dospělosti vyrostl několikatunový kolos. Ač je to sotva představitelné, i takový stotunový argentinosaurus začínal svůj život jako právě vyklubaný živočich velikosti kočky. Můžeme tedy úvodní myšlenku uzavřít konstatováním, že všichni dinosauři byli na počátku své ontogeneze velmi malí, mnozí z nich se však propracovali až k bezprecedentnímu gigantismu. Jak dlouho jim tedy trvalo, než této velikosti dosáhli? Jak rychle vlastně dinosauři rostli?

Více zde: http://dinosaurus.bloguje.cz/777177-jak-rychle-dinosauri-rostli.php